Leden 2014

Smysl zivota

14. ledna 2014 v 16:55 | Anet |  Sdílím s vámi...
Cely svuj zivot jsem rikala, ze odsuzuji sebevrahy, lidi, kteri si dobrovolne vezmou svuj vlastni zivot, to nejcennejsi, co na celem svete maji. Do te chvile, nez se i v mem zivote objevila situace, ze jsem si prala, abych se nenarodila.
Ja jsem se narodila jako maly clovicek, ktereho si vytrucovala ma matka na mem otci. Prekvapive kvuli tomu, aby mel jeji zivot smysl. Ta osoba, ktera me ted vyhazuje z domu, protoze jsem ji nedala alimenty na jeji nekonecne dluhy, cigarety,…
Nemam domov, nemam rodinu, a pro lidi kolem me jsem jen zdroj neuveritelnych pribehu, co se deje, kdyz se za mnou zavrou dvere skoly.
Nikdy nepochopim, proc si lide jako mi rodice porizuji deti, kdyz jim pak znici celej zivot, a hlavne to detstvi, ktere je jedinou bezstarostnou casti cloveka.
Studuji posledni rok gymnazia, chybi mi posledni 4 mesice do kvetna, a pak planuji, ze odjedu do Velke Britanie zacit svuj zivot jeste jednou. Pocitam dny, v posledni dobe i hodiny, minuty. Ale kazdy den resim, kde budu spat.
Doma je schovane jidlo (kdyz nahodou nejake je), drogerie, k memu zdeseni i toaletni papir. Oblibena cinnost me matky je delat co nejvetsi hluk, prudke rany, necekane akce, balit mi veci, vypojovat elektrinu, vyhrozovat zalobami, aby mi ublizila jeste vic. Otec slibuje, ze zavola. A tak kazdy den sedim ve skole, nez ji zavrou, a cekam na hovor, ale nikdy nezavola.
Skola me poslala o dum dal, je ji jedno, ze jejich student se na ne obratil s prosbou a radu, co ma delat, i pres fakt, ze se tu snazim zustat jen kvuli skole.
Kazdy den jsem na socilanim odboru a snazime se vymyslet, kam bych mohla jit bydlet a hlavne - co bych dokazala zaplatit jen z alimentu. Jedine je jiste, ze o me situaci vi uz cely mestsky urad a ze drby se siri rychle. Kez by i ta pomoc. Ale zivot je jedna velka ironie.
A presto bych chtela zustat "doma".
Jsem mlada zdrava holka a presto premyslim nad svym zivotem, jaky ma vlastne smysl.
Naucilo me to jedno - ze dnesni doba je plna lidi, kterym jde jen o sebe a problemy jinych se jich netykaji. Jeden clovek me naucil, ze se mam spolehat jen sama na sebe a nikdy od nikoho nic nechtit. Zivot me naucil, ze nekdy se tomu neda vyhnout. A zbytek sveta, ze ne kazdy bezdomovec v parku si za to nemuze sam. Treba jsou tam lide jako ja. Nic spatneho neprovedli, jen se spatne narodili.
Nelituji se. To je cesta do pekel. Ale ani si nevzpominam, ze by "nejlepsi kamaradka" prisla a treba me jen objala, kdyz jsem to potrebovala. Neskutecne me boli otocena zada od jistych lidi. Nikdy bych si nerekla nikomu o penize, ale byly casy, kdy jsem cekala třeba jen mile slovo.
Je pet hodin odpoledne. Lide se vraci z prace, skoly,... domu. Zavrou za sebou dvere a v klidu veceri, divaji se na televizi...
A presto je na svete dost z nas, kteri bud domov vubec nemame, nebo jsme ve styku s domacim nasilim, a jinym problemy. Jsme v nemocnici, detskych domovech... A zivot nam ukazuje tu temnou stranku, o cem je. Lze jeste verit, ze vysvitne slunce? A i kdyby, navzdy tu zustane ta nezodpovezena otazka: PROC, PROC JA?