It made my day...

3. září 2013 v 10:46 | Anet |  Sdílím s vámi...
"It made my day," - tu větu jsem poprvé slyšela v jednom z dokumentů BBC The Route Masters: Running London's Roads a v překladu do češtiny znamená doslova "To udělalo můj den."
A dnes se já pokusím tímto článkem udělat váš den, ale předtím vás, čtenáře, musím s sebou vzít do londýnských ulic, kde se jeden za druhým prohání červené patrové autobusy, a především k jejich řidičům.
Londýn je zkrátka všechno, žije si svým vlastním životem, jehož tempo lze počítat i na zastávce dle frekvence jednotlivých čísel busů. A tam to všechno začíná...



Ať už se potřebujete dostat v Londýně kamkoliv, je téměř jisté, že použijete k vaší přepravě autobus, pokavaď se vám vlaky od metra neprohání přímo před domem, nebo pod domem. Přijdete na zastávku, kde buď už postává pár Londýňanů, nebo se k Vám do pár chvil připojí. Nutno podotknout, že ať už je jakákoliv denní hodina - začátek dne nebo jeho konec - všichni mají úsměv na rtech a s poklidem při čtení novin čekají. Ti, kteří chvátají být v bodě B na čas, využijí možnosti poslat na centrálu za pár "pí" smsku, za jak dlouho bus jede. Ale jak, už jsem se se zmiňovala o frekvencích, v každém autobusovém řádě je uvedená doba, že třeba od pěti ráno do osmi jezdí bus každých 5 minut, od osmi do osmi každých sedm...
Stane se vám (a tím si buďte jistí, že stane), že ráno vyjdete z domu, v pravé ruce ještě topinku, kterou za chůze zombie za záhrobí ukusujete, zatímco levou se snažíte odstranit zbytky marmelády z vaší blůzky (ach, ta nedbalá elegance), v klidu zabočujete z vaší ulice na High Street a v tom ten šok v očích, když vidíte, jak číslo vašeho busu právě zavřelo dveře a pomalu se rozjíždí a teď - pozor - je ta jedinečná šance vzpomenout si na stará i na mladá kolena, jaké to je běžet. Páč Londýňanům je jedno, že za pět minut jim pojede další číslo, Londýňani totiž žijí okamžikem.
Takže topinku odhazujete do prvního křoví, červený flek od marmelády ztrácí smysl, vy chytíte všechno na sobě i při sobě, co jde, vaše povědomí ztrácí přehled, takže i o lodičkách na vašich nohou, a... zařazujete dvojku. Při dvojce si oživujete vzpomínky na tělocvikáře s výrazem říkajícím "škoda, že tu teď není". Pokud možno, a bez nákupu, máváte rukama nad hlavou a křičíte "hey, driver!".
Ne, to není situace paviánů z deštěného pralesa v Jižní Americe, to je denodenní situace na zastávce busů v Londýně. A pozor podruhé - k překvapení čtenářů řidič busu zastavuje a otevírá dveře. A to jen a jen kvůli Vám!
S trojkou a bez dechu u nich zastavujete a zatímco se přerazíte o schod a hledáte v kabelce Oyster kartu, první polovina autobusu, co viděla tuto scénu v přímém přenose, vás mlčky obdivuje a hodnotí lodičky, druhá je dál zabraná do ranních novin, nebo ještě pochrupuje s bezdomovcem za zadních sedačkách. Se znatelnou úlevou nacházíte i Oysterku.
A, dostaváme se k oné významné větě...
Protože od toho momentu, kdy zakopnete o schod, začíná vaše konverzace s řidičem. Ne, nemyslím tím přímo to "oh," při zakopnutí, ale následnou nejupřímnější omluvu, doprovázenou nejupřímnějším poděkováním, které dotáhnete k dokonalosti pozdravem ve Vašem stylu a otázkou "how are you, driver?".
It made his day.
Jestli jste se ani po tomto popisu nepřiznali jednu podstatnou skutečnost a nestrkali s jejím poznatkem do kolegy vedle vás, tak vám ji teď sdělím já: Tohle se v Čechách prostě nestane.
V Čechách prostě lidé nemají energii ne dát se do běhu, ale natož si vzpomenout, co běh je, protože po té, co jim takto minulý týden ujel autobus také před nosem, zatímco oni odhazovali i ty tašky s nákupem a jsou za Boha přesvědčení, že je ten "idiot" viděl ve zpětném zrcátku, čekali pak na autobusové zastávce další hodinu. S pohledem na skupinku školáků ve věku jejich vlastních dětí na prvním stupni kouřící a se slovníkem souseda od vedle, jehož jedinou starostí po práci je mít v levé ruce flašku od piva, nejlépe plnou, a v druhé televizní ovladač a který vám minulý týden byl schopný do očí říct, že... no, nedělejme článek nepublikovatelný.
Ale zpátky v čase a místě...
Věřte nevěřte, nejen že jste právě ušetřili ve Vašem životě pět minut času a ještě udělali něco pro své zdraví, ale také jste udělali den řidiči vašeho autobusu.
Při rozhovoru pro televizi BBC totiž většina z nich přímo řekla, že když je cestující pozdraví, zeptají se, jak se mají, a třeba přidají i úsměv, je to pro ně ten důvod proč tu pracovní pozici zastávat.
Také lidé nemají v povědomí, že valná část řidičů autobusů v Londýně jsou lidé s vysokými školami, často v minulosti zastávajícími pozice vysoce postavených lidí, například kreativních ředitelů, kteří jen s vyšším věkem museli najít uplatnění jinde. Ale pro každého z nich je čest sloužit londýnskému dopravnímu systému.
O pracovní pozici řidiče autobusu je velký zájem a pokavaď dostanete po absolvování kurzu licenci, je to důvod proč slavit.
Ve stejném dokumentu jsem viděla příběh ženy, čtyřicátnice, jež se jednoho takového kurzu účastnila z velice osobního důvodu - její tatínek přes dvacet let řídil jeden z autobusů, přesněji do té doby, než za volantem dostal infarkt. Ale svou práci miloval a každý den po práci své dcerce vyprávěl o svém dni. A právě ty lepší dny dělali cestující výše popsaní.
Jako rodilá Češka jsem byla zvyklá na ten přístup, že řidiče autobusu v Čechách s úsměvem pozdravím a pokavaď mám štěstí naštvaně mi odsekne, pokavaď ne, úplně mě ignoruje. A s tímhle pocitem zklamání jsem se také dostala do Velké Británie a s tímhle pocitem jsem se dívala na dokument. Ale stala se u mě změna - ihned další den při mé cestě busem, jsem při pípnutí Oyster kartou řidiče hlasitě pozdravila a usmála se a on mi stejným způsobem pozdrav vrátil. Posadila jsem se s pocitem, že jsem třeba jednomu ze stovek řidičů udělala jeho den. Časem jsem také našla odvahu řidiče i přímo oslovovat "driver". A když jsem si koupila nový letní klobouk ne nepodobný sombréru, řidič na mě mrknul a pochválil mi ho.
He made my day.
Ze života v Londýně mám plno podobných vzpomínek...
Jedu busem a vidím, jak po ulici jde stařičký pán, důchodce, pomalu se opírá o hůlku, když v tu ránu uvidí za zády červený patrový bus a před sebou svou zastávku. Chytí hůl do ruky, zařadí dvojku a běžííí. Já jsem nalepená na skle a sleduji tu scénu. Řidič samozřejmě také, takže po té, co nastoupili všichni ze zastávky, a pán je zatím s trojkou u zadku autobusu, my čekáme. A celý autobus je v klidu, protože aniž by olizoval sklo jako já, ví, že se asi zas někde za námi konají závody důchodců a dřív nebo později budeme znát vítěze. A jakmile pán prohodí pár vět s řidičem, opět spustí hůl na zem a pomalu se odplouží posadit na sedadlo pro méně pohyblivé.
Také se nic neděje, když stojíte, sedíte, ležíte na zastávce už dvacet minut a říkáte si, že musíte mít halucinace, nebo jste barvoslepí, protože tudy měl projet červený bus už tak třikrát, ale vy jste tu neviděli ani červený, ani modrý, ani autobus. Pohoda, klídek a tabáček, noviny číst s pak... autobus!
Čtenář teď, jak se domnívám, bude očekávat závody, divnou formaci z velkou fantazií připomínající frontu... ale kdepak. Vždy se nějakým tichým, nevysvětlitelným způsobem na způsob šestého smyslu, vyčlení jeden, co elegantně mávne rukou na řidiče na znamení "tak tady jsme". Což je další ze zvyků, co patří k Londýnu.
A řidič nikoliv, že zastaví u mávajícího - jak naší české povaze dojde, mávali by tak všichni jak o život -, ale u toho, kdo se mu zdá nejméně pohyblivý, u maminky s kočárkem, u paní s těžkým nákupem. A teď zavládne ta hierarchie, kdy první nastupují výše zmínění, pak osoby starší, rodiny,...
Ale častokrát se přímo mně stalo, že mě s gestem pustil před sebe osmdesátiletý dědeček.
We all made our day.
Nechci srovnávat Čechy s Velkou Británii, nechci a ani nebudu. Myslím si, že to ani dost dobře nejde. Žiji střídavě tam i tam a znám ty rozdíly velmi dobře a také vím, kde se cítím šťastně a jaké priority budu v životě upřednostňovat, i kdyby to měly být cesty autobusem. Tady a teď jde jen o myšlenku "dne".
Dlouho jsem inovovala jen mé mávání rukou od zoufalých začátků, kdy to vypadalo jako něco mezi pročísnutím vlasů a mávnutím, po dokonalé mávnutí i za tmy.
Ale jedno můžu říct jistě - až budete v Londýně, jeďte, jen jednou jedinkrát, červeným patrovým autobusem, nebojte se mávnout, a udělejte řidiči jeho den.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zarlesdounk Zarlesdounk | E-mail | 30. října 2017 v 0:47 | Reagovat

viagra in saudi arabia
http://vigraforsale.net - viagra for sale
  viagra reviewed
<a href="http://vigraforsale.net">viagra for sale
</a> - viagra 20mg dosage topics
80mg viagra effect

2 LiozelRer LiozelRer | E-mail | 24. listopadu 2017 v 12:06 | Reagovat

viagra buy
http://viagrawithoutdoctorpresc.com - viagra without a doctor prescription
  cost of viagra mexico
<a href="http://viagrawithoutdoctorpresc.com">viagra without a doctor prescription
</a> - buy online shop female viagra
viagra 5mg

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama