2 druhy samoty

4. prosince 2012 v 16:06 | Anet |  Sdílím s vámi...

Jsou dva druhy samoty - samota chtěná a nechtěná.

A já mám přesně tři lidi kolem sebe, které ze srdce miluji.
Dnes večer jsem byla ale sama. A byla to samota nechtěná a ubíjející.
Jistě, nebyl to večer první ani poslední, který jsem trávila sama, už kolikrát se mi rozprchli, ale já jako bych je dnes večer zoufale potřebovala cítit vedle sebe. Potřebovala jsem s nimi mluvit.
Místo toho jsem skončila v koupelně na zemi s pytlíkem M&M's a povídala si sama pro sebe. A nakonec jsem se sebrala, i s pytlíkem, a šla ven... na zahradu, na lavičku. A v ten moment se samota nechtěná změnila na chtěnou a já si vryla do paměti další z těch okamžiků, kdy jsem se zapomněla a dala nejevo, že je potřebuji. Kdo mi poví, kde jsou, když je člověk potřebuje?
Seděla jsem na lavičce, nohy pod bradou a sledovala stmívající se oblohu.
Za ten večer jsem na ní napočítala celkem tři letadla. Jaká shoda okolností. Tři lidi, tři letadla. A já si zoufale přála letět.
Jak jsem řekla, byli tři.
Myslím, že první z nich nechám letět. Sice ten let stíhám, jsem na letišti, letenku mám v ruce, ale ta destinace, kam ono letadlo letí, není pro mě. V letadle sedí má matka.
Má matka, s níž mám odmalička pocit, že o své dítě až tak nestojí. Že jsem jen štěně, které je potřeba vychovat, jak nejlépe to jde, dát mu, co potřebuje, ale když si štěně přijde hrát, pán je chladný.
Jsou dny, kdy ji vidím až večer, kdy za ní přijdu a chci jí povědět o mém dni a aby mi ona pověděla o svém. A jsou dny, kdy mě od sebe odežene s její tak originální výmluvou s novinami, televizí... ty dny jsou 7 dní v týdnu. Což o to, dřív jsem se dočkala aspoň pár slov o reklamě v televizi, dnes jsem si uvedomila, že i to je pryč. Byla reklama a já nesměla promluvit. Je jen otázka času, než štěně odloží do útulku, protože od pána žádá moc.
Další z nich... myslím, že mě s tím letem čekají krásné víkendové chvíle v zajímavých destinacích. Stačí se podívat na poslední volná místa a rozhodnout se, zabookovat letenky a víkend v Paříži je náš. A já vím, že vždycky budu sledovat tuto společnost, kam létá a sem tam poletím s ní. Má nejlepší kamarádka.
Dnes jsme se pohádaly. A ano, zaregistrovala jsem to pro to, že hádka je v našem přátelství jen jedinkrát za rok. Tak teda dneska. Jen jsem se jí snažila pomoci. Stěžovala si, ne poprvé a já si řekla: "Tak jo, zkusím to s Tebou vyřešit, ať se toho stěžování zbavíme." Kámen úrazu byl, že ona se jej zbavit nechtěla. Vyhovovalo jí to. O mou pomoc nestála a tak to skončilo křikem, že se snažím vyřešit něco, co vyřešit nejde. Přitom jen stačilo říct, že si chce postěžovat, ale nic řešit.
A konečně poslední letadlo, kam se snažím dostat. Stojím na letišti a pláču, že nemám letenku. Jsem odhodlaná na letišti i přespat, jen abych se na ten let dostala. Žádný příležitostný víkend v Paříži, ne, to já nechci. Tohle je má společnost a já s ní chci zažít všechny vzlety, i přistání a to všechno i s turbulencemi. Jen ta zatracená letenka mi chybí. To je člověk, kterého miluji.
Co o něm říct? Že šťouchnutí na Fb mi nic nenahradí. Co to je? Šťouchnu někoho a dál? Dál nic.
A tak jsem byla sama. A pro vlídné slovo bych vraždila.
Já dokázala mluvit i na psa, na zvíře, které možná mým slovům ani nerozumělo, ale uklidňovaly ho. Škoda, že ten pes neumí mluvit, myslím, že ten jediný by mi to teď vrátil, protože prosit o slovo člověka je dnes čiré a beznadějné zoufalství.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama