Poslední spoj

11. září 2012 v 21:27 | Anet |  Vzpomínání na Anglii
Tímto mí přátelé mohou nahlédnout do jednoho mého zážitku z času stráveného v Londýně.



Jako malá holka jsem stála na nástupišti a čekala na vlak.
Jestli si pamatujete ještě na obal knížky Honzíkova cesta, tak si jistě dokážete v živých barvách představit i mě... jak tam tak stojím a u nohou místu kufříku můj věrný bágl.
Věděla jsem, že poslední vlakové spoje londýnského metra fungují do půlnoci. Vytáhla jsem z kapsy kalhot mobil a podívala se, kolik je hodin. Blížila se jedenáctá.
"Mám čas, mám čas," říkala jsem si v duchu. "I když budu počítat se dvěma hodinama... Do centra, na Holborn, kde budu přestupovat, se dostanu tak jako tak, pak budu řešit co dál."
Uklidňovala jsem se, že i v těchto končinách na západě Londýna musí jet ještě spoj. Ostatně i tabule nad mou hlavou hlásila, že by do pár minut měl nějaký vlak jet.
I po dvou flaškách Cideru, které ze mě pomalu vyprchávaly a které na mě díkybohu nijak nepůsobily (ano, žasnu, jak jsem odolná), mi zůstalo logické uvažování a byla jsem si jistá, že se o sebe dokážu postarat v každé možné situaci, co mou fantazii právě napadala. A zatímco jsem tam čekala, stačila jsem si vymyslet řešení pro všechny.
Mé myšlenky se toulaly od toho, že se parky na noc zamykají a když ne, jsou hlídané, takže nocleh na lavičce můžu zavrhnout. Naštěstí peněz jsem u sebe měla dost, abych si kdyžtak zajistila střechu nad hlavou, případně taxík - kterému jsem se ale chtěla vyhnout.
Kdyby přece jen už vlak odsud nejel, ještě pořád stačilo zavolat Jemu a říct, že jsem v prdeli, že jsme sice oba žili v domnění, že vlak pojede, ale že nejede... :) Ne, neměl by ze mě radost - ten den jsme toho měli oba dva plné kecky a já po procházce, která se protáhla, už usínala cestou na vlak, takže mě, chudák, vedl polospící, polobdící a sám se těšil do postele -, ale i po tom všem jsem si říkala, že by mu výčitky svědomí nedovolily se mě jen tak zříct a nechat mě spát v parku na lavičce. Nebo dovolily?
Ten vlak zkrátka musel jet.
Po chvíli se ke mně na nástupišti připojila skupinka mladých lidí. A já z dálky slyšela vlak... k mé smůle jel ale na druhou stranu, než jsem potřebovala.
Unaveně jsem se posadila na lavičku a napila se vody. V břiše mi kručelo, ale poslední jídlo mi snědl on a já jsem se cestou domů vážně nehodlala stavovat ještě v Mekáči. Možná najdu nějaké jídlo doma, minimálně zbytky rozdrobených sušenek.
Skupinku mladých lidí vystřídal chlápek ve středních letech ve slušném obleku.
Za patnáct minut jsem zjistila, že jsem si nechala zbytečně a mou hloupostí ujet dva spoje v domnění, že jedou jinam, než chci.
Byla jsem zvyklá, že v metru na nějaké dlouhé postávání před orientační tabulí s trasami není čas a tak jsem se naučila, že jen přijdu, zjistím, jestli mám jít stát napravo nebo nalevo a jdu se tam postavit. Tady jsem po dvou ujetých vlacích pochopila, že je vlastně úplně jedno, kde stojím, že do centra se dostanu i z druhé strany. :)
Naštěstí, do třetího spoje jsem nastoupila.
Do uší jsem si dala sluchátka a v mp3 našla hudbu, co mě neuspí. To bylo mi ještě tak chybělo. Černoch naproti mě následoval mého příkladu. Také jsme po cestě hráli jukanou s tím, jestli ten druhý už neusíná.
S hrůzou jsme přejeli několik stanic bez zastavení a já se modlila, aby to stavělo na Holbornu.
Tam jsem se taky po třičtvrtě hodině dostala.
Jestli jsem ale zažila dopravní špičku ve večerních hodinách na Oxford Street, tak to jsem jí ještě nezažila o půl dvanácté. Připomnělo mi to video, co jsem kdysi viděla na internetu, o tom, jak vypadá taková špička v metru v Číně. Tady se také lidi mačkali jeden na druhého a někteři se i rozhodli počkat na dlaší spoj. Jenže já jsem potřebovala jet za každou cenu právě tímto a tak jsem se šla mačkat za Londýňany. Když jsem úspěšně dostala celé své tělo i s končetinami do vlaku, oddechla jsem si. Sice mě čekala ještě půlhodina cesty na východ, a já věděla, že lidi budou vystupovat postupně na těch největších stanicích jako Bank, Liverpool Street, Mile End a Stradford, ale postupně to bude volnější a možná se mi taky podaří nadechnout se.
Po cestě mi došlo, že Londýn právě teď žije, to když do vlaku nastoupily dva páry ve středních letech, které jsem podle šatů a vysmátých tváří odhadovala, že se vrací z večírku.
Když jsem se dostala na naší stanici metra, byl už vlak skoro prázdný a já stále živá.
Busy ještě nepřešly na noční režim, takže jezdily v dobrých časových intervalech.
Na zastávce mě překvapila maminka s malou holčičkou. Mohly jí být tak tři roky. Přišlo mi bláznivé tahat tak malé dítě v noci po Londýně. Já v jejím věku už od Večerníčku spala v posteli.
Já sama jsem si tam přišla opuštěná. A poprvé za ty dny jsem si přála, aby tam byla má matka. Protože ta by mě v jedenáct v noci neposadila na metro a nenechala jet přes celý Londýn, a ještě ke všemu na východ, který je na rozdíl od západu nebezpečnější. Věděla jsem, že jí o tomto dobrodružství povím, ale až to celé skončí a já budu v pořádku doma. V ČR byla jedna hodina ráno a i když jsem si zoufale přála s ní mluvit, jen tak, nemělo smysl jí přidělávat starosti, že její dcera momentálně vzdálená přes půlku Evropy stojí na autobusové zastávce, je jí zima, protože ten "zmetek" jí nepůjčil ani mikinu - ačkoliv se jí tak snažila propašovat za turnikety na stanici metra, a poprvé v životě jí chybí domov. Tak se v tu chvíli aspoň projevovala má vzteklost, která vlastně vůbec nic neměla společného s tím, jestli jsem teď v Londýně sama nebo ne. :)
V buse jsem si zazvonila před naší zastávkou a vypadla dál do noci.
Jestli mi ulice k nám přišla neskutečně dlouhá, ještě neskutečnější se mi jevila, když jsem jí šla v silném dešti, promočená na kůži a psala jsem smsku Jemu, že jsem za dvě hodiny dokázala přejet celý Londýn a jsem před barákem.
Mohla jsem být ráda, že mě aspoň někdo takto "jistil" a čekal, jestli jsem v pořádku doma. I když nevím, jak by to pomohlo policii při hledání mého těla. :)
I to odpoledne, když jsem se na Oxford Street sebrala s tím, že si udělám takový malý výlet k Buckinghamu, suveréně bez mapy, jen s tušením, že stanice St. James Park je od něj určitě kousek, jsem při přestupu v metru napsala mé matce, že mám v plánu jet tam a tam, a bylo by dobré, kdyby se vědělo, kde mé tělo hledat.
Chvíli jsem se dobývala do domu, pak se přizabila ve tmě na schodech, zaklela v češtině, přizabila se na třech shodech o kus dál, zaklela mé procíteně (jak říká kamarádka) shit a dopřála si dlouhou horkou sprchu.
Když jsem druhého dne ráno měnila v mobilu simky, došla mi na českou simku smska od matky ještě z večera, jak se mám... v ČR jsme se pak obě smály, že ta šla spát s tím, že musí dát vědět MI5, že tělo najdou u Buckinghamu, a já ráno psala domů "Dobré ráno, mami, mám se skvěle..." :)

Ále, bylo to skvělé. Já si to užila.
Jak lépe poznat život v Londýně, než když do toho spadnete jak do vody a musíte plavat, zkrátka... spoléhat se sami na sebe? :) A přesně to mi vyhovovalo.
Nestíhala jsem mít strach nebo obavy "co když...". Nebyl čas. "Jsem tady a je to jen na mě, tak co udělám..."
Jela jsem do Londýna s tím, že si ihned první den musím koupit mapu. A jak to dopadlo? Mapu nemám doteď a jediný můj kontakt s ní proběhl v obchodě se suvenýry a rozhodnutím, že když jsem to zvládla bez ní doteď, proč bych to nezvládla dál.
Sama sebe jsem překvapila, že když jsem ten den přijela metrem na východ Londýna a volala Jemu, jestli čeká venku u východu napravo nebo nalevo, s tím, že nečeká nikde, ale ještě nakupuje na piknik, jsem po spatření šipky k zastávce busů prohlásila: "Víš co, tak já jedu busem dál na východ. Někde pak vystoupím." Podle hesla - nepřemýšlím, jednám a nějak to dopadne.
A jsem ráda, jestli se mi ten den podařilo víceméně zvládnout tak, že si Londýňani neuvědomili, že ta malá holka sem vlastně vůbec nepatří a je to pro ni jiný svět.
Mám po této dovolené dobrý pocit z toho, že jsi si jí zařídila kompletně sama, když jsem se rozhodla, že ji chci mít ve své režii, a také, že to vše proběhlo podle mých plánů a když jsem improvizovala, tak úspěšně. Až na to ztracení se v Hyde Parku. :D
Občas to mé "Mm, vím, že je to u "vody" (chápejte u Temže), jdu hledat vodu." muselo znít dost zoufale, ale k vodě jsem pokaždé došla. :) A když se voda zdála být na míle vzdálená, vždy tu byli milovaní a ochotní Londýňané, aby zařvali na celý autobus "Heeey, driver!!!" a já zůstala sedět jak přibitá, co se teď jen bude dít a jestli mě přijde řidič zabít. Ehm, nakonec mi mou zastávku ohlásila půlka autobusu s tím, že je to "ta moje" a loučila jsem se tak velkolepě. :)
A když nejede bus, vždycky tu je ochotný pán od metra, co mě vezme za ruku a do dlaně mi vtiskne 4 libry na taxík, který mi sám zavolá. A já se tam pak s ním peru o to, že je laskavý, ale já peníze mám. :D
Jsem si plně vědoma toho, že kolem sebe mám lidi, vrstevníky, kteří támhle sami letěli do Austrálie a ani jeden z toho nedělá vědu, natož aby tomu zasvětil celý článek. Ale také si myslím, že tady záleží na povaze člověka. Kdo je odmalička takové to dítě, co přijde na pískoviště a do pár minut je v centru dění a vedle sebe má kamarády, nebude mít problém se v životě prosadit ani v jiných možných situacích. Já přišla na pískoviště a připadala jsem si tam jak za trest.
Londýn a jeden člověk tam mou odvahu zas posunuli o kus dál a já už teď plánuji návrat do Londýna ve stylu "sama za sebe". :)







 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama