Zpátky doma.

19. května 2012 v 16:26 | Anet |  Sdílím s vámi...
Zkrátka, jen taková blbůstka, co mě napadla jedné noci při poslechu mp3. Tak snad se zalíbí. :)


Přijeli na místo.
A byla za to jedině ráda.
Poslední jejich zastávka byla u Prahy, kde se zastavili v McDonaldu a děti si tak chvíli hrály na dětském hřišti, ale stejně… se dvěma malými dětmi to byla náročná cesta.
Měla za zády přes 1 400 km. Ano, manžel se jí sice nabídl, že pojede s ní a budou se při řízení střídat, ale stejně by ho musela hned druhý den vézt na Ruzyni na letiště, aby se vrátil v čas do práce k zakázce, kterou nemohl a nechtěl propásnout, a to jí za to nestálo. A tak se rozhodla, že ten výlet absolvuje s dětmi sama. Doma už nebyla přes půl roku a nechtěla další příležitost setkání babičky a dětí odkládat donekonečna. Kór, když se teď u ní v práci našla skulinka kam nacpat dovolenou. Nehledě na to, že chtěla sama sobě i manželovi dokázat, že to zvládá.
Už u sjezdu z dálnice se v ní probudil ten zvláštní pocit, který člověk zažívá, když se vrací po dlouhé době domů. A přestože si po dvacítce vytvořila nový domov, který se právě teď nacházel za La Machem, s manželem a dětmi, nezapomínala na místo, odkud přišla a které jí bylo domovem řadu let předtím.
Jak projížděla ulicemi, ožívaly v její hlavě vzpomínky.
Ještě tři, dvě… konečně zabočila do své ulice. A s úlevou zjistila, že je tam i dost místa na zaparkování. Za tu dobu, co žila v Londýně, si sice dovolila tvrdit, že umí parkovat na jedničku, ale teď to bylo trochu jiné… řízení v pravém jízdním pruhu, navíc s volantem nalevo... Při výjezdu z vlaku ve Francii byla tak rozespalá, že málem automaticky najela do levého pruhu a stačila jedna taková chvilková nepozornost, aby ji znervóznila a ona uznala, že musí co nejdřív najít nějaký hotel na přespání. Celou cestu Německem pak myslela na to, že nezodpovídá jen za sebe, ale i za své děti a veškerou pozornost věnovala řízení,… i když s Viktorkou to nebylo zrovna nejlehčí, protože se jí pořád na něco vyptávala.
Oddechla si, jakmile vypnula motor auta.
"Tak a teď ještě přežít první chvilky setkání s mou matkou," přemítala.
Byla ráda, že má s sebou tentokrát i děti, které to celé odlehčí jejich přirozeným nadšením, že vidí babičku. Jejich nadšení… jak ráda by ho s nimi sdílela. Nicméně její život a vztah k matce se změnil.
"No nic, jde se do boje."
Odepnula si bezpečnostní pás a šla pomoci Viktorce, která s ním na zadní sedačce zápasila, jen aby mohla co nejdřív vyběhnout z auta.
"No tak, počkej. Jestli se budeš takhle kroutit, těžko ti to rozepnu," snažila se zklidnit dcerku.
Konečně se jí to podařilo a malá vyběhla ven.
Pak obešla auto a vysvobodila z dětské sedačky i Kryštůfka, který po jejich zastávce v McDonaldu usnul a prospal tak celou cestu až domů. Byl teď ale po probuzení jako obvykle rozmrzelý a kňoural. Vzala ho do náruče a ještě se vrátila k přední sedačce auta pro kabelku.
"Mamiii, mamiii, já tam nemůžu dosáhnout," křičela na ní Viktorka od zvonků, jak stála na špičkách a snažila se dosáhnout na zvonek.
Stejně to bylo zbytečné. Jak znala svou matku, určitě čekala půl dne u okna a hlídala každé projíždějící auto, nehledě na to, že Viktorčin křik byl jednoduše nepřeslechnutelný.
"Tým dam, tým dam," - "No to mi ještě chybělo," procedila skrze zuby, když se odněkud vespod kabelky ozval mobil.
Začala se pomalu dobývat dospod přes nejrůznější věci. Jo, kde byly ty časy, kdy tam hodila mobil, klíče, peněženku a kapesník a mohla jít? S navýšením počtu členů rodiny byla nucena si pořídit novou větší kabelku, jestli tak lze vůbec nazývat ten ohromný pytel, aby měla kam dát dětská pitíčka, sušenky, hygienické ubrousky, hračky…
"Tým dam, tým dam." Mobil nepřestával zvonit. A ona dál jednou rukou marně šátrala ve snaze ho najít a odsunovala stranou spidermana, godzilu…
Po chvíli ho konečně našla.
"Ale ne," pronesla, když na display spatřila jméno jejího šéfa. "Teď ne."
"Muuum," v náručí ji zakňoural Kryštůfek.
"Počkej, zlatíčko, maminka to jen vyřídí."
"Clark?" automaticky přepla z češtiny do angličtiny a snažila se ze svého hlasu odstranit podráždění.
"Mm," odpovídala do mobilu. "Well, I'll call Claire and..."
Položila hovor a začala hledat v kontaktech jméno Claire.
Ohlášení dovolené měsíc předem nutně neznamenalo, že ani ze zahraničí nebude muset nic řešit. Vážně by ocenila, kdyby "někdo" vzal na vědomí, že má dovolenou, kterou tak jen stěží lze nazývat dovolenou, když má na krku pořád dvě malé děti. Ale na vědomí by to vzít mohli.
Začala vytáčet číslo Claire.
Mezitím z domu pár metru od ní vyšla její matka.
"Minutku," naznačila jí gestem zdviženého prstu, že volá.
Matka jen kývla hlavou a věnovala se malé.
Ještě předtím, než uslyšela v telefonu hlas Claire zapátrala, zda v tom kývnutí nebyl náznak něčeho jako "No jo, jako obvykle zaneprázdněná."
"Ah, Claire, nice to hear you. Can you find…?" žádala do telefonu Claire, aby na jejím pracovním stole dohledala potvrzení o tom, že do Keni skutečně 22. v měsíci poslali další várku nových léků, když v tom mobil zapípal na znamení dalšího příchozího hovoru.
Odtáhla si ho od ucha, aby se podívala, kdo další si žádá slyšet její hlas a s úlevou zjistila, že jde jen o manžela.
Pokusila se tak ukončit hovor s Claire dřív a spoléhala na to, že ten kus papíru skutečně najde a vyhne se tak dalším mezinárodním hovorům z práce.
"Viky, volá táta." Rozhodla se nechat do telefonu chvíli žvatlat dcerku, aby si Kryštofa přehodila z jedné ruky na druhou, která už jí začínala pod jeho váhou brnět. Podala malé telefon a šla do auta hledat botičky.
"Dad?" dcerka nadšeně zvolala na celou ulici.
Až teď, když zvedla hlavu, si všimla pohybujících se záclon za okny a pozastavujících se pejskařů. Skutečně velkolepý příjezd domů.
"Yeah, mummy looks nervous," Viky přešla od popisu cesty k tomu, jak vypadá momentálně její maminka hledající pod zadní sedačkou druhou botičku.
"Mami, táta tě chce," rozběhla se k ní s telefonem v ruce.
"Auvajs," ulevila si, jak si dala do hlavy o dveře auta, když vítězoslavně vylézala s hledanou botou v ruce.
Vzala si od dcery telefon, svezla se do dřepu, opřená o auto, aby si malého posadila na klín a nazula mu ty zpropadené botičky.
"Mm?" ohlásila se.
"Prý vypadáš nervózně," smál se z druhé strany telefonu manžel.
"Ach miláčku, právě se snažím udržet rovnováhu na bobku, zatímco se tvému synovi jednou rukou snažím nazout boty - pravou, Kryšpí, která je pravá? - tvá dcera si zatím vesele pobíhá kolem a baví se pohledem na mě, stejně tak jako lidi za okny, a s mou matkou jsem zatím díky telefonátům z a do práce neprohodila ještě ani slovo a to jsme přijeli před, počkej… 15 minutami. Nemám teď čas se dívat do zrcátka, ani toho zpětného, jak vypadám, ale myslím si, že to tvá dcera popsala celkem přesně."
Ráda ho dráždila výroky jako "tvá dcera", ale samozřejmě to nikdy nemyslela vážně. Děti si pořizovali společně a byly tak stejně jeho jako její.
Ozval se další smích.
Ona si zatím mobil opřela o rameno, aby mohla použít obě ruce a zavázat na botách tkaničky. Po splnění tohoto úkolu malého spustila z klína na nohy. Ten se k ní ale stejně hned vrhnul zpátky.
Povzdechla si.
Chtěla klidný příjezd domů. Aby vše probíhalo jakž takž podle plánu. Ale za ty čtyři roky si zvykla, že plány si může sestavovat, ale jen málokdy jí vyjdou.
Schovaná za autem si opřela hlavu o studenou kapotu a řekla: "Ale jsem doma."

*Jestli vám přišlo podivné, že děti chvíli mluví česky a pak zase anglicky, je to tím, že jsou ještě malé a jak žijí v Anglii a rodiče jsou Češi, mají zmatek v tom na koho v jakém jazce mluvit. Navíc se sami jejich rodiče snaží s nimi mluvit v obu jazycích, aby jednak uměli anglicky, tak česky. :) To jen pro vysvětlení.
** A poslední poznámka je taková, že hlavní postava není psaná na mě. Tím pádem se tam ani neodráží můj vztah k mé matce. Zkrátka by v tom nikdo neměl hledat mě, nebo sebe... :).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellie Red Ellie Red | Web | 21. června 2012 v 0:26 | Reagovat

:) Pěkné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama