"Pane"

17. prosince 2011 v 12:00 | Anet |  Sdílím s vámi...


Pamatuji si,
jak po zazvonění utíkám z kuchyně přes obývací pokoj ke dveřím otevřit a ptám se kdo je.
"Strejda xxx."
Beru za kliku a otevírám.
Stojí tam.
Pán s kufříkem.
Hlavně na ten kufřík si vzpomínám nejvíce ze všech vzpomínek, co mám.
Chytím ho za ruku a vedu do kuchyně.


Pamatuji si,
jak chodím po celém bytě pyšně se školní taškou na zádech, ačkoliv v ní mám jen penál.
Maminka se líčí u zrcadla.
Chystáme se ven na procházku.
Zlobím, zase tak moc zlobím, že maminka křičí, ať toho nechám, jen ten pán se mě zastává, že si jen hraji, aby na mě nekřičela.

Pamatuji si,
jak sedím u svého psacího stolu nad čítankou a vybarvuji obrázek.
Nejde mi to a tak se vztekám.
Přijde ke mně, vezme si zelenou pastelku a krásně krouživými pohyby vymalovává korunu stromu.
Líbí se mi to. Vůbec tam nejsou znát ty ošklivé tahy pastelkou.
Pak mě vezme za ruku a snaží se mě to naučit.
Po chvíli to zkouším sama, ale zase se začnu vztekat, protože to nemám takové jaké on.
Nevadí mu to a zkouší to se mnou dál.

Pamatuji si,
večer, tma za okny.
Jsme v kuchyni a já se dívám, jak odkládá svůj čerý kufřík a vyndavá z něj pro maminku krásný náhrdelník.
Pak vyndá menší krabičku.
Je v ní zlatý řetízek a na něm přívěšek s kamínky ve tvaru pejska.
Připíná mi ho na krk.

Pamatuji si,
jak sedím na zemi v kuchyni a prohlížím si encyklopedii, co mi přivezl.
Maminka celé dopoledne stála za plotnou a vařilo to jídlo, co má tak rád.
Chce ho potěšit.
Chutná mu a říká to i mamince.
I přesto, že jsem tak malá, jsem ráda i za ni. Vím, jak se snažila.

Pamatuji si,
že si zase hraji v kuchyni.
Najednou zazvoní telefon.
Volá on.
Mamince se na tváři objeví úsměv.
V rádiu na poličce zrovna hrají Dlouhá noc.
Zesílíme to.
Maminka zpívá do telefonu:
"Mně taky se stýska
a najednou zdá se máme proč
znovu se znát a je to fér že právě nám bude
... dlouhá noc"
Vesele skotačím kolem.

Pamatuji si,
jak stojím mezi dveřmi do obývacího pokoje a pozoruji maminku, jak vytáčí jedno číslo za druhým a pořád se ptá, jestli do nemocnice nepřivezli xxx.
Pak se posadí na pohovku a pláče.
Stejně jako další dny.
Na zpátek nikdo nezavolal.
Nevím, co se děje. Jsem zmatená.

Deset let.
Deset je pryč a já zase stojím mezi dveřmi restaurace a očima bloudím od stolu ke stolu.
Uviděla jsem je.
Blížím se ke stolu.
On vstává a podává mi ruku.
"Ahoj."
"Dobrý den."
"Ale no tak, vždycky jsme si tykali."
Chce se mi říct, že deset let není jen jedno odpoledne a já už dávno nejsem ta pětiletá holčička, co mu skákala na klíně, i když nic z toho nepamatuji, jen co mi pak říkala maminka.
Pro něj to tenkrát bylo tak strašně jednoduché. Tak jednoduché.
Nikdy neviděl maminku, jak pláče, utěšování zůstalo v malých ručkách, nikdy jsem se nedočkala rozloučení.
Zavlekla mi ho do života, do života malého dítěte, které nemá tušení, kde se ten pán s kufříkem vzal, a on pak odejde. Jen tak.
Zanechal za sebou jen útržkovité vzpomínky, některé pěkné, jiné bolavé.

Zanechal za sebou malou holčičku, která každý pátek stála u dveří a čekala na pána s kufříkem, až zazvoní a ona se zeptá, kdo je.

Kdo jsi?
Kdo jsi, pane?
Nejsem si jista, jestli tě v mém životě ještě chci.
Víš, vyrostla jsem.
Vyrostla jsem a nedovolím ti, abys nám zase ublížil.
Nedovolím ti, abys maminku dohnal k slzám, protože ty pak zase jen zmizíš a budu to já, kdo s ní zůstane a bude pozorovat ty slzy, jak padají do dětských rukou.
Nahlédni do našeho života a spatři, že jsme se z toho dostali, i bez tebe. Bolelo to, bolelo to i mě.
Víš, už tě nepotřebujeme. Teď ne. Když jsme tě hledali, zmizel jsi z našich životů bez vysvětlení. A malé děti vysvětlení potřebují.
Malé děti se chtějí rozloučit, dát pusinku a zamávat.
Pro malé dítě jsi byl strejda, který se ho vždycky zastal, který mu koupil obrázkovou knížku, který zpíval do telefonu s ním a maminkou,
...který se stal cizím pánem... bez kufříku.

A stejně přes to všechno - 3 je víc než 2.
Pravda je však taková, že čím déle žijete se 2, tak tím těžší by bylo si zvykat na 3, ačkoliv jste si to od malinka přáli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 simar simar | Web | 17. prosince 2011 v 17:16 | Reagovat

To je hezký :-)

2 Ellie Red Ellie Red | Web | 17. prosince 2011 v 17:43 | Reagovat

Skvělý... Hodně citlivý...Jen tak dál ;-)

3 vanessachantalparadis vanessachantalparadis | 17. prosince 2011 v 20:26 | Reagovat

To je nádherně napsané :-)

4 Ellinka Ellinka | Web | 19. prosince 2011 v 14:24 | Reagovat

Krásné a smutné :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama