"Neprošly mi názory"

5. prosince 2011 v 19:38 | Anet |  Sdílím s vámi...

Alespoň tak mi to těsně po tom řekla kamarádka, šťastná, že jsem vše téměř ve zdraví přežila.
"Neprošly ti názory, no..."
Užuž jsem čekala, kdy dodá "to se stává".
Mně ne! Alespoň ne doposud.


Už včera večer jsme po Skypu probíraly plán A,B a náhradní C (žádná možnost útěku se nesměla vypustit, až na místě se totiž bude jednat ze vteřiny na vteřinu, zkrátka improvizace za dané situace a mapu útěkových cest musíme mít neustále před očima) a já mezitím stačila psát na FB statusy jako "kujme pikle, pikle kujme, spekulujme... utíkejme". :)
Kuly jsme a kuly, na papíry div nečrtaly plánky školních krysích stok.

Začalo to jako obvykle, jen se hranice pekla přesunuly pro tentokrát už před školu.
Zatímco mi můj spolužák zmizel z ničehož nic ze zorného pole a já uslyšela šílené výkřiky a zvuky né nepodobné těm, když vzduchem zasviští koště, chtělo se mi lézt oknem. Naštěstí jsem však potřebnou odvahu risknout to dvěřmi přece jen našla a odnesla si z toho jen pohmožděnou zadnici a tiché ramcání, že je to rok co rok stejné, žádná inovace. A ačkoliv inovace namám dvakrát v lásce, v tomto ohledu bych je jen uvítala, protože jít 5.prosince do školy s vědomím, co vás po šesti letech čeká, je doslova o pochodujících nervech na místo popraviště. V ten moment jsem ještě netušila, co mě čeká za pár hodin a že to bude pořádná novinka, hlavně pro ty nervy.
U šatních skřínek na mě už čekala Kačorka, šťastná jak blecha, že její stratég dorazil a společně se s ním a její taktéž zasaženou zadnicí vrhne do odboje.
Pokud jde totiž o kutí piklí, jsem na to specialista a pokud cítím, že mám v Kačoře oporu (pohled do jejích očích planoucí neskutečnou vášní po něčem riskantním mluví za vše), jdu do toho riziko neriziko a že se nám také pokaždé také nevyvedlo, ale to bych tu veřejně nerozváděla - stačí, že o tom ví víc jak jeden člověk mimo nás.
Cestou do učebny biologie jsme míjeli ohořelé nápisy jeden za druhým, z chudáka bisty dr. A.Hrdličky zase udělali čerta (ten kdyby žil a viděl to, nebožák, to by se škola otřásala v základech i bez čertů).
V lavici jsme ještě dořešily detaily plánu A, započínajícím a končícím touto hodinou, odkud pak měl následovat plán B. A já se doujistila, zda do toho jdeme na 100% a nic jiného nepřipadá v úvahu, protože není horší praskliny v plánu, když si to váš polečník za běhu rozmyslí.
Kačorka pokla a kývla, bylo to stvrzené a rizika nabyla mnohem zřetejnějších obrysů.
Jen pan profesor se těšil jak blecha na psa.
My jsme se těšili taky, když pronesl, že kvůli neustálemu ruchu na chodbách se nebude psát plánovaná písemka - v tu ránu se účel učebnic změnil na obraný a bicí. Jen majznou čerta po hlavě... 10 bodů a úcta celé třídy k tomu, no není to lákavá nabídka...
První zabouchání na dveře.
"Podívej se na něj," cedila jsem skrze zaťaté zuby ke Kačoře, "ten magor jim jde ještě otevřít a pozvat je dál."
No, taky že šel. Kačora šla ke mně, obejmout mě kolem krku.
Nakonec čerti zdrhli, dřív něž k těm dveřím došel.
Podruhé jsme takové štěstí neměli.
Než jsme se nadáli, Mikuláš s andělem stál za katedrou, kam na ní fláknul i váhu s peřím a vysvětlením, že pokud váha s pěřím klesne, tak do pekla nemusíme, a pokud...
Na pokud nebyl čas, pokud tu bylo v mžiku.
Na druhou stranu váhy položil kus čtvrtky, takže logicky z fyzikálních zákonů klesla ta a v tu ránu se rozrazlily dveře a místnost zaplnili posluhovači pekelní.
Já, co seděla hned na kraji, jsem se velkoryse ujala pany, co mají malé holčičky na česaní, jen s tím rozdílem, že já sloužila jako tester rtěnek. Dámy, čertice, se očividně nemohly rozhodnout, jaká je lepší, a tak jsem pak o přestávce vytrvale hledala v zrcadle známky po podkladu = mé normální barvě kůže.
Metlami nás vyhnali ze třídy na chodbu, ani jsem nestačila postřehnout jistě spokojený výraz toho zrádce profesora. Dám za to krk (další část zatím nevyužitého testeru), že si pak dal kolečko po třídě samým štěstím.
Což o to, my si ho s Kačorou daly, po té co jsme zjistili, že verze plánu A1 selhala a na pravé straně nám v útěku brání řada čertů, taky. Jen s tím rozdílem, že jsem se pevně držíc za ruce (říkala jsem, že v tom jedem spolu:)) předběhly sunoucí se pás našich spolužáků, vykličkovali mezi čerty a po třech vyběhly schody do patra nad námi.
Žasla jsem nad Kčorčinou duchaplností, když za sebou ještě stačila na záchodech zavírat dveře, jedny, druhé, třetí, zatímco jsem jí rvala za rukáv, ať se jde proboha schovat, že se pak kvůli ní obětovat nebudu.
Nemyslete si však, že jsme zbabělci. Pěkně jsme si to trpěly pět let, ale tento rok jsem měla neblahé tušení, že takové štěstí, jako jsem měla roky předešešlé, už mít nebudu a budu si muset odpykat svůj trest i za těch pět let.
Kačora držela křečoviče kliku, já seděla na záchodové míse, připravena vyskočit a pomoci jí bránít náš metr čtvereční andělského uzemí.
Ani jedné z nás se za rytmického oddechování nechtělo uvěřit, že "ono to vyšlo...". Oddechování však po chvíli vystřídalo hrobové ticho a každé zaklapání podpatků profesorky z učebny přes zeď nám do hlavy vhánělo představy 10 čertů za dveřmi.
"Počkáme do za pět minut půl, jo?" jediné štěstí, že Kačín měl hodinky, jinak bychom tam byly ještě teď a mně by upadla ruka, protože jsem šla Kačoru po pěti minutách vystřídat u kliky, jen, co jsem uklidnila nohy, že to nejhorší je za nimi a můžou se zase zkusit postavit.
Škoda jen, že nás neviděl tělocvikář - měly bychom za jedna z běhu na kratší vzdálenosti hned a nemusely čekat do jara (na pylovou sezonu a na pětku).
Za pět minut půl se protáhlo do půl a následně do půl a pět.
Ještě jsme stačily vtipkovat, co bychom dělaly, kdyby se jedné z nás "chtělo", protože já bych Kačína nechala se asi počůrat, jen neotevřít ty dveře. :)
Ještě jsme počkaly, než se po zvonění studenti vyhrnou na chodbu, abychom se mezi nimi ztratily.
Dojít si do učebny, nesoucí stopy po útoku (před očima jsem měla z úprku takové mžitky, že jsem div na zemi neviděla místo skvrn od rtěnky ty od krve, lidské!), pro batohy už nebyl problém.
Jen jsme to pak cestou do učebny dějepisu pro jistotu vzaly tajnou chodbou, co kdyby... co kdyby si čerti vzpomněli, že jim dvě studentky proklozly a to si žádá pomstu.
Dějepis proběhl v pohodě, jen jsme pak po přesouvání na výtvarnou výchovu děkovaly Bohu, že nedošlo na plán B, jelikož jedna z případných cest útěku ústila do hlubin samotného pekla a o to vběhnout jim do náruče jsme rozhodně ani jedna nestála.
V učebně VV, která se nachází ve staší budově, kde je i v létě -5°C, jsem zase zjistila, že je mi ziminka a musím si dojít do šatny pro mikinu. Bez Kačory, těla ochotného přede mě skočit, samozřejmě ne.
Co čert nechtěl (ale chtěl, to víte že chtěl :D), cestou jsme narazily na účitelský sbor směřující za doprovodu čertů do pěkla, já sice kantor nejsem, ale i tak to odnesla noha, jak jsem si při sledování té podívané, co se vidí jen jednou do roka, nevšimla lavičky a pěkně to do ní napálila a obě po osvěžujícím navonění parfémem Coco Ocet.
Celý zbytek přestávky jsem pak chodila po třídě jak lev v kleci a vykřikovala nadávky typu "ještě ráno si, debil, žehlím košili a teď... si čuchni, hovada..." :).
Zato po dvouhodinovce VV... matika. No, ne, nemám ji ráda, ale to, co se stalo...
Dveře se rozrazily, to jsem ještě zůstávala v klídku - ccc, čerti, si spletli, že tu už byli.
Hehééé... nespletli.
"Je tu slečna Nováková?"
Matikářka, které jsem v ten okamžik byla poprvé za svou docházku za něco vděčná, se ještě stačila zeptat: "Proč?" a zmateně se rozhlížela po třídě, protože ani po dvou letech si není schopná zamapatovat mé jméno, natož příjmení.
"Sám Lucifer si ji osobně žádá."
Jestli se říká, že do někoho v tu chvíli uhodí blesk, tak do mě rovnou kulovej a hned dva.
Zbledla jsem jak křída v profesorčině ruce, jao sníh, co padal za okny. Nebýt té židle, byla bych na zemi a hned by se vědělo, kdo že je ta Nováková.
Hrobové ticho.
Začala jsem pátrat v historii vzpomínek, na koho jsem se kdy ve třídě podívala byť jen křivým pohledem, aby mě prásknul.
Rýzner, no samozřejmě. Přesně ten, pro koho tu jsem pravítko, ořezávátko, slovíčka z angličtiny, slovíčka z francouzštiny a balíčky kapesníků, nesčetně balíčků kapesníků!
Měla jsem sto chutí po něm hodit něco těžkého. Byla jsem schopní si půjčit od čertů "s dovolením" metlu a hnát ho až na Václavák.
Jo, jenže na realizaci tohoto plánu nezbyl čas, protože jsem už byla ve slovní potyčce s četicí, že mě nikam nedostanou, nikam!
Nikááám... (to už mě čapli za ruku a táhli ven na chodbu, kam mě postavili mezi dav pekelníků jako ozdobu, načež se jeden z čertů otátázal jedné čertice, jestli může, ta mu uhnula a já dostala ránu koštětem, to jsou poměry a já už si myslela, že se do pekla dostala etiketa, pcha).
Tam mi má dvorní čertice přikázala, ať pěkně čekám, ani se nehnu, že se mnou má Lucifer nevyřízené účty.
Tak já čekala.
A zatímco si šli do ptotější třídy pro další oběti, já v duchu uvažovala:
1. Odkud znají mé příjemní a jméno, když se nikde mimo třídu skoro neprojevuji?
2. Proč jsem si, kráva, na sebe ráno brala červenou košili, přitahující pozornost?
3. Proč jsem si na sebe vůbec brala "lepší" oblečení, když v rakvi to stejně nebude vidět?
4. Proč, jestli nás s Kačorou viděli zdrhat, si nevytáhli i jí?
5. Proč mě, sakra, nechala, namísto toho, aby mě k sobě stačila přivázat provazem, nebo se obětovala?!?
6. Proč jsem vůbec chodila ten den do školy?!?
Než jsem se nadála, utíkala jsem popoháněna výhružnými výkřiky a ranami školou a v jedné zatáčce se mi za odměnu, že jsem asi tak pěkně čekala, místo toho, abych v hlavě vytvořila plán D na útěk, dostalo odpovědi na jednu z otázek.
"To víš, Lucifer kontroluje i Facebook."
Cvak.
V ten moment jsem byla ochotná se v tichosti a bez nepořádku zabít i sama, bez cizí pomoci. Za svou blbost!
Před peklem mě z úvah na sebevraždu vytrhl další výkřik "zout! do pekla se zouvá, parchanti!", tak jsem si zula botky, slušně si je odložila na stranu, aby mi po nich ostatní nešlapali, a vešla.
Moc jsem toho neviděla, no. Tma jak v pekle.
Má slušnost mi stejně jako úsměv na rtech přetrvávala a tak jsem se postavila do zadu, stranou.
No, nebudu to protahovat. Nakonec jsem skončila v první linii, na kolenou s hlavou střídavě v klíně a v polo-poklonění, to jak se čertictvo nemohlo dohnodnout, jestli se máme klanět, nebo se dívat na Lucifera při jeho proslovu, a že to byl dlouhý proslov, během něhož jsem nenápadně couvala dozadu za jednou holčinou, která vypadala, že nemá daleko k srdeční slabosti.
Když jsem docouvala čertici na nohy, tak jsem ve sné snaze započít improvizaci plánu D upustila a dala se na modlení.
Z davu si zavolali tři chlapce, kteří vyfasovali kartáčky na zuby, aby vyčistili přistavený záchod a pak snědli (snad) česnekovou pomazánku.
Mezi tím si mě má dvorní čertice vytáhla na nohy, svázala mi ruce a procedila, že pro mě mají něco lepšího, jen ať se nebojím. No, do té doby, než jsem zůstala v pekle sama, se třiceti čerty, jsem se nebála, pak jsem začala panikařit a očima hledala ten vyčištěný záchod pro mou brzkou potřebu.
Jen, co jsem zvostala s mými sebevražednými sklony, momentálně spočívajícími v proskočením prosklenými dveřmi, sama, nabralo to na spádu.
Kleknou před samotného Lucifera, který mi objasnil mé hříchy, kterých jsem si byla i tak vědoma, jen jsem je považovala za právo svobodného slova, což jsem se ale nahlas říct neopovažovala.
Pak se zeptal přihlížejících čertů na jejich návrh trestu pro mou maličkost.
Ze všech stran se ozvalo "žrááát" i s ozvěnou, jen jedinej anděl stojící po mém levém boku začal tiše protestovat, že jsem nevinná a já s očima upřenýma na tu bělost v černi jen kývala jak hodiny u babičky.
Brzy ho odvlekli, jak dopadl, to nevím... :D
Zato ke mně se nahrnuli s každé strany tři a všichni měli na lžících cosi, co jsem ve tmě nerozpoznala. Mé chuťové buňky to rozpoznaly v momentu, kd ymi to narvali do pusy, také usoudily, že to není nedělní oběd, dávivý reflex jim to odsouhlasil a pud sebezáchovy to vyprskl zpátky ven.
Mám za to, že jsem za tuto opvážlivost byla snad i označena za prase, každopádně "fuj" tam někde zaznělo. Nemít plnou hubu toho svinstva, z čehož jsem začala rozpoznávat snad oříšky, ryby a bůhví co ještě, bych se se svým výkřikem "fj" přidala.
Miláčkům jsem na otázku dalších lžiček mířícím k mé dutině ústní oznámila, že se jim tam asi pozvracím.
Což byl jen a jen můj problém, jak mi bylo známeno čertem za zády, co mě ještě přirazil. V duchu jsem protestovala, že to bude problém všech, až to spatří světlo světa a že já jim to uklízet nebudu, já se o nic neprosila. :)
Nakonec jsem ještě stačila zalhat, že jsem stejně jednu lžičku spokla a ať mě pustí.
No, shodli jsme se hromadně, že obsah mého žaludku nepotřebujeme vidět a tak jsem odkývala i to, že příště si dám pozor, co kde prohlašuji a s díky jsem utekla, stále poháněna metlami.
Mé vzorně srovnané boty jsem hledala až v sousední prázdné učebně.
Cestou jsem prskala jak prskavka, než jsem se uklidnila pod proudem vody na záchodech.
Do třídy jsem vešla jak učiněný zázrak, protože při prohlášení, že jim mě možná ještě někdy vrátí si asi všichni oddechli, že se mě zbavili a že to trvalo šest let.
Profesorka pronesla, že se směju (a mám snad usedavě plakat?!?), tak to nebude tak strašné a vrátila se ke svým milovaným vzorečkům na tabuli.
Kačora se mě jen tak mimochodem zeptala, proč jsem neutekla.
Věřím, že má odpvěď "Můžeš mi vysvětlit, jak jsem měla utíkat, když přede mnou sedí Lucifer, nalevo anděl, kterého pak odklidili, a za mnou 30 čertů? Měla jsem se snad vypařit?" doprovázená zavrčením ji postačila.
Ještě sjem pak několikrát byla nucena vysvětlovat, za co že jsem si to vysloužila...


inu, za demokraciii.
Dneska na FB nemůžete prohlásit ani to, že považujete tu a tu čertovkou tradici za ubohou, protože se některým po tom, co jim je přikázáno sníst, může udělat i zle, nemluvě o alergicích na určité jídlo.
I přesto, že jsem si ale toto protrpěla a odkývala, kde co, si za tím, co jsem napsala, stojím a příští rok raději nebudu riskovat a sebevrařdu spáchám už 4.prosince. :)
Ještě teď cítím tu pachuť v puse. :)
A matikářka si už zase nepamatuje mé jméno - když se se vracela do školy z oběda a nesla jsem si bílou mikinu v ruce, ptala se nás s Kačorou, jestli už je po všem, když si nesu andělský převlek. :D Jooo, kéž by. Brzy zapomněla, že při mém odchodu ze třídy štkala "Taková hodná holčička, to snad nééé."

Přikládám video-ukázku z filmu "S čerty nejsou žerty", v níž je na začátku slyšet hudební ukázka, kterou naši letošní školní čerti použili, když přicházel na "scénu" Lucifer a z pekla to bylo asi to jediné, co se mi líbilo a zaujalo.

Šmarjá pano, teď jsem ještě objevila video, kdy vletěli k nám do třídy a můj obličejový tester. :O Jen ať se celý Facebook pobaví, no. :D

Jinak přeji všem dětem, ať si tento den užijí bez nerviček, v klidu a ať je to pro ně jen příjemná vzpomínka a ne "počůrané prostěradlo" (jako se stane asi u mě :D).
Já osobně mám ze svého dětství jen pěkné vzpomínky a za to vděčím rodičům, kteří si pokaždé sehnali normální známé, které dítě nevyděsili k smrti. :)
V průběhu psaní tohoto článku jsem se šla podívat ke dveřím, když jsem slyšela řinčení řětězů na chodbě, jak šla banda čertů bez anděla a Mikuláše k sousedům. Bohužel ale jejich garderóba spočívala jen v pomalování obličeje, blikajících rohů a vidlí - z toho si podle mě moc dítě neodnese, i když je pravda, že v tom šoku toho stejně moc nevnímá. Jen chci říct, že za nás byli čerti úplně na jiné úrovni a zcela věrohodní. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kimono Kimono | 5. prosince 2011 v 20:00 | Reagovat

Luxusní ;-) Skoda ze te naprasili. Nemela ses takhle dat. S nim bych si to jeste vyridil!

2 Anet Anet | Web | 5. prosince 2011 v 20:11 | Reagovat

[1]: Joo, ono se ti to řekne. :-) Já byla ráda, když mě ještě s díky propustili, už jsem se totiž viděla, jak panikařím nad další lžící toho svinstva, protože druhou by do mě už nedostali, naštěstí pochopili, asi v mém hlase byla znát ta panika. :D

3 Sába Sába | Web | 5. prosince 2011 v 20:26 | Reagovat

Tak koukám, že sis to docela užila. :D Ještě, že u nás na škole takovýdle akce nejsou..ono stačí vidět ředitelku a člověk radči utíká pryč, takže žádný čerty vlastně nepotřebujeme. Taky jsou koukala na fotky a měli jste to tam fakt dobře udělané akorát bych tam pak nechtěla uklízet.. :D

4 Anet Anet | Web | 5. prosince 2011 v 20:29 | Reagovat

[3]:
1. Užila, jen tak tak přežila.
2. Ředitelku jsem viděla, jak se krčí v našem Lennoshroom na bobku, nevím, co si o tom mám myslet. :D
3. Buď jedině ráda!
4. Jojo, masky mají skutečně krásné, každý rok, to oceňuji. Jen ty jejich tresty bych změnila.
5. To samé jsem říkala taky. Chudáci uklízečky. A to je po celé škole všude proutky, rtěnka, vosk, papíry, smetí... hrůza. ???

5 Sába Sába | Web | 5. prosince 2011 v 20:40 | Reagovat

[4]: Tak my máme třeba projektový týden, který má pro ředitelku jiný název "zbavení se studentů a užívání si klidu" to zahrnuje to, že vymyslí témata, rozdá nám je, vyšle nás do terénu, na konci týdne chce obhajoby s prezentacemi a dalšími blbostmi, u které tě seřve za každou mini chybičku a tak podobně. A samozřejmě u nás jsou také uklízečky, ale většinou uklízíme my. Je opravdu příjemné když v téměř 40°C pleješ růže, zametáš a uklízíš kolem školy a ona v 11:30 odchází domu (do školy přichází kolem 9:00 - aby se chudinka nepředřela), neřekne ani "nazdar" a odfrčí ve svém nablýskaném BMW.

6 Anet Anet | Web | 5. prosince 2011 v 20:45 | Reagovat

[5]: Projektový týden máme první týden v září také. Jdeme na zvolené předměty a tam tři dny něco robíme. :)
U nás jsou uklízečky i do sedmi večer a skutečně uklízí, až na pavouky ve 2.A, kde je jich v rohu nade mnou snad 20 )ne, nekecám) a já čekám, kdy na mě jeden z nich sletí, nedej bože všichni. :-(

7 Sába Sába | Web | 5. prosince 2011 v 20:50 | Reagovat

[6]: Aha no ředitelka se ti vždycky tak chlubí, že to vypadalo, že jsme originální a vymyslela to ona..:D To já u nás viděla pavouka jednou a stačilo mi to. Tak velkýho, hnusnýho, chlupatý, tlustýho a černýho pavouka jsem snad ještě ani jednou neviděla. A to že jsem jich už pár viděla. Fakt hnus! Ale myslim, že aspon v něčem jsme originální a to v tom, že máme pískající záchody..:D :D Opravdu zábava je poslouchat..:D

8 Anet Anet | Web | 5. prosince 2011 v 21:20 | Reagovat

[7]: Téda, tak to se máte. To nám dělali rekonstrukci romští obyvatelé, takže v prvním patře teče jen vařící voda a ve třetím teče čůreček ledové. :-D

9 Sába Sába | Web | 5. prosince 2011 v 21:25 | Reagovat

[8]: :-D  :-D Aha to nám kvůli šetření teče jenom studená a občas když je zvláštní, slavnostní den teče i trošku teplejší. A samozřejmě ani netopí, takže většinou tam máme tak 16-18°C ale jinak si nemůžu stěžovat :D

10 Anet Anet | Web | 5. prosince 2011 v 21:36 | Reagovat

[9]: :D U nás se také netopí, prý by nám to nikdo nepropaltil. Takže se mě bežně profesorka ptá, proč mám na hlavě kapuci. Inu, je mi zima. :-)

11 Luci Luci | Web | 5. prosince 2011 v 22:51 | Reagovat

Heh, tak to u nás na škole žádný takovýhle akce nejsou. Možná, že je to dobře. I když...
A jinak, ke zde probíhající diskuzi, to my máme ve škole taky pískací záchody a ještě k tomu, a to asi jen tak něco netrumfne, máme na dívčích WC pisoáry... :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama