Je mi smutno, je mi ouzko.

12. prosince 2011 v 18:53 | Anet |  Sdílím s vámi...

"Prvních pár měsíců se den co den modlíte za VOLNO, po zoufalém zjištění zase další měsíce za OBSAZENO a když ho tam pak spatříte, jako by ve vás veškeré naděje umřely. A 12 měsíců je šíleně dlouhá doba, obzvlášť pro někoho, kdo je závislý na naději jako na denním chlebu. Co další rok přinese, je ve hvězdách a já ani nevím, zda to chci vědět."


Určitě to znáte také.
Donutíte se věřit v něco, co vás naplňuje a jste rozhodnuti za tím jít i přes mrtvoly. Jdete a jdete, cestou potkaváte měnší či větší překážky, a i přes vyčerpání se pořád nutíte nepřestat věřit, že to dokážete. I když vám slzy stékají po tváři a vykřikujete, že se snad proti vám spolčil celý svět, znova a znova se zvedáte ze dna. Hledáte oporu, kde se dá, ačkoliv i ta začíná po čase padat a místo tolik potřebné odvahy vám začíná nenápadně podsouvat realitu, které se bráníte, co to dá, jen ne na ni přistoupit, protože veškeré vaše sny a přání stojí na nadějích, jejichž je nepřítelem. Pak padne i ta opora a vy si začínáte připouštět, že jste zůstali úplně sami a je teď jen na vás, zda to vzdáte, nebo ne. Jenže i ta samota začne svými dírami propouštět uvědomění, že to sami nezvládnete, kór když jste tak mladí a bez možností ovlivnit tu spoustu věcí, abyste si došli za svým cílem. A pak přijdou a řeknou to naplno. Ne snad že by čekali, že teď to lépe snesete, ale proto že jste zůstali jediní, kdo vidí naději a oni vás v milosrdenství od ní chtějí odpoutat, aby vás nestáhla ke dnu, jak se potápí. Ještě chvíli se bráníte. Znovu jsou tu ty slzy, jako pohřební průvod, jediní pozůstalí. Ta známka, jak moc vás to uvnitř bolí. A vy víte, že ta bolest je nepopsatelná, protože jen vy jste to ty měsíce táhli sami bez cizí pomoci a tak jiným nenáleží právo pochopit. Hroutí se vám jeden sen. A to se neobejde bez těch slz, křiku a výčitek do všech stran. Je potřeba svést vinu na okolí. Sebrali vám všechno, a nic nedali. To, co jste celou tu dobu potřebovali, vám nedali a proto to celé padlo. Křičíte, protože ani teď, když se chcete někde utěšit, se nenajde nikdo, kdo by vaši bolest chápal a jejich řeči ve vás jen probouzí vztek a beznaděj. Chtěli byste jim ublížit, stejně tak jako bylo vám, ale zjistíte, že oni v sobě snad nikdy nehýčkali stejně cennou naději, abyste jim jí mohli vzít. Denními povinostmi a návratem ke všednímu životu pohřbíváte pozůstatky. Netěší vás nic. Nic pro vás nemá sebemenší smysl. Ale i na to se dá časem zvyknout, na všechno se dá v životě zvykout. Musí! Nesnášíte to slovo. Musí se jedině umřít. Jakmile se však vrátíte zpátky a zjistíte, že jiní svou naději dovedli dokonce a snad to pro ně ani nebyla naděje, ale pevně daná jistota, jste přesně tam, odkud jste se tak dlouho zvedali. Mrzí vás to, neskutečně vás to mrzí. Rozum vás nabádá, že není všem dnům konec, ale pohled na vás ten den, za nejž padlo tolik slz, bude tak zoufalý, že vám dá další naději, a další a já nevím... budete do toho boje zase dávat tolik sil, tolik slz a tolik nadějí, nebo zbude jen strach riskovat?

31.prosince 2011 je můj den, den, za nějž jsem bezmála půl roku bojovala a boj, jenž jsem nakonec se slzami v očích prohrála.
Ale věřte mi - snažila jsem se, tak moc, že ten pád mi sebral všechno. Ani na minutu to nevzdala, ani na vteřinu, i když jsem se ocitla sama bez pomoci a nevěděla, na koho se obrátit. Chodila jsem po bytě jak smyslů zbavená a snažila jsem se přijít na jakékoliv možné řešení, jak překročit tu další překážku, co mi byla hozena pod nohy, a jít dál...
Ta realita mě neskutečně bolela a stále bolí.
Rozhodla jsem se však pro další boj.
12 mesíců je přede mnou a já netuším, co se během nich stane a jak to nakonec dopadne, ale za sny se má bojovat, a to až do konce.
Nesmíte to NIKDY vzdát.
A možná je to celé přehnané, ale když vás realita dostihne a vyrve vám svými drápy naději, tak to skutečné bylo.

Jsem člověk, co žije od naděje k naději, den za dnem a není pro mě nic horšího, než zjistění, že najednou nemám za čím jít, protože já potřebuji jít, ať už je to 31.prosince 2011 nebo 31.prosince 2012. :)

Rozhodně tímto nechci říct, že jsem chudák, co přišel o naději - na světě existuje taková neuvěřitelně šílená spousta lidí, co mají třebas jedinou naději, že se dožijí dalšího dne a já nemám sebemenší právo se s nimi byť jen rovnat, snad jen se jim s obdivem podívat do očí a dodat jim tolik potřebnou odvahu.
Jen jsem se jen chtěla někde vypsat. :)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama