Jak vidím cizince žijící v Česku? Jak vidím Chosého? Jak vidím svůj budoucí pobyt za mřížemi?

1. prosince 2011 v 23:54 | Anet |  Sdílím s vámi...

Jednoduše.
Ad 1, 2) Jako roztomilá stvoření.
Ad 3) Reálně.

Zrovna ve středu jsem stála ve sborovně, v ruce klíč od jazykové učebny a dohadovala jsem se s Chosém, kdo si ho vezme na starost a to prosím v angličtině, kdy já lovím slovíčka v zadním koutu mozku, on to samé a ještě k tomu přidává jeho dokonalý španělský přízvuk. Není nad mezinárodní konverzaci, že. :)
Abych vás zatáhla do děje, tak vám povím, že Chosé je rodilý lektor ze Španělska, který k nám do školy jednou týdně dochází vyučovat kurzy šp.
Nebohý Chosé si totiž vzal do hlavy, že ve škole funguji něco jako spojka mezi ním a vedením školy, ačkoliv mi měsíčně na účet plat za tuto činnost nechodí (poznámka - měla bych si o něj zažádat, jak tak o tom přemýšlím). Aneb takhle skončí vaše veškeré snahy se jednou projevit jako snaživý jedinec ochotný pomoci a doběhnout do kanceláře pro klíč. Uděláte to jednou a už v tom jedete.

Jednu výhodu to však má - šance procvičit se v angličtině, když už nejste nutně za hranicemi.
A tak jsem pro klíč doběhla jednou, a od toho času běhám neustále, jelikož ten člověk mě dokáže najít naprosto kdekoliv, jako bych snad v sobě měla zabudovaný čip, jako mají psi, následně na tváři vykouzlit ten jeho typický jižní úsměv a říct, že je zamčeno. Načež vy uklidníte veškeré vaše touhy vykřiknout "no a co?", když vidíte, že se po vás otáčejí i další studenti s psím výrazem v očích, nahodíte úsměv český a jdete pro klíče.
Přiřítíte se do kanceláře, kde zjistíte, že tam mimo dvou slepic předstírajících, že sedí zaplaveny prací, sedí i ten "debil" (přiznávám, že ve skutečnosti ho nepovažuji za debila, nebo aspoň na začátku nenávidění to debil nebyl, ale dala jsem se na pravidlo, lepší si někoho zprotivit, než slepě milovat), kterého přehlížíte jako odpadkový koš v koutě, a ptáte se po zástupci ředitele.
"Ten tu dneska bohužel není."
Skvělé!
"A nemůžete mi říct, kde bych sehnala klíč od jazykové učebny JP2?"
Po této otázce se k vám otočí odpadkový koš, který se nepochybně předtím věnoval odobnému pravidlu jako já a to jest - když už není ve školní řádu studenta nenávidět, tak aspoň částečně ignorovat - a sdělí vám, že vedle je ředitelka.
"Hm, děkuju." Debile. :D
Po pěti minutách se dohodnete s ředitelkou, vyfasujete klíč a jdete s tím, že jí ho za dvě hodiny po kurzu zase vrátíte.
Cestou proplujete chodbou, oznámíte posedávajícím studentům, že máte sice klíč, ale od JP4, takže ať seženou někde Chosého a sdělí mu tu novinu. Bohužel ho ale potkáte dřív vy a novinu mu sdělujete také vy.
Na hodině si usměváček vzpomene, že si zase nepamatuje vaše jméno.
"Cómo te llamas?"
"Me llamo Aneta." - Sama zírám, jak bleskurechle a bez přemýšlení jsem se na tuto otázku naučila odpovídat. No, své jméno sděluji, od doby, kdy jsem se naučila mluvit, na přání, a když se vás na něj někdo za dvě hodiny šp stačí zeptat hned 3x (občas je ta frekvence i větší, záleží asi na počasí), naučíte se ho vkládat i do šp věty.
Po chvíli si miláček vzpomene i na to, že mě tam minule neviděl (nepochybně se beze mě a klíče učili na chodbě :D), takže ode mě nemá e-mailovou adresu, aby mi mohl zaslat naskenované materiály.
I přesto všechno si hodiy s ním užívám, také proč ne, když tam sedím od sedmi do pěti dobrovolně a navíc za to nejsem nucena platit, což v době krize oceňuji. Něco zadarmo, v dnešní době = zázrak (u mě o zázraku lze mluvit, i když mám z matematiky za tři :)).
Rozkoší se div nerozplývám, když se chce zeptat, zda už může smazat tabuli a začne "Can I...", aby zjistil, že neví, jak je v angličtině 'smazat', takže se opět dočkáme toho kouzelného úsměvu a jen kýveme, i kdybychom z tabule neměli v sešitě ani řádku. :)
První hodina mě vlastně ihned dostala tím, jak se učíte přepínat z češtiny do angličtiny se šp přízvukem a pak i do španělštiny, když objevíte nějaké ty základy.
Všichni jsme do toho šli s tím, že Chosé neumí ani slovo česky. Doteď si pamatuji, jak za mnou přišel zástupce ředitele (mimochodem velice srandovní chlapík), aby mi uctivě oznámil, že ve středu přijede Chosééé, ve tři, mám ho čekat v Lennoshroom (místnost na válení po pohovkách sloužící ke studiu. Já to vidím jako koryto pro prasata, protože když si chcete na ty pohovky sednout, tak se do cm čtverečního mezi flek od sladkého pití a pozůstatky svačin zkrátka s pozadím nevejdete.) a jen taková poznámka - neumí po česku, takže se s ním domluvte, jak chcete (není nad pozitivní zprávy). Načež jsem za ním div nevyběhla se začínající panikou na chodbu s tím, zda jako uvítací výbor budu sloužit sama, nebo nás bude víc.
Asi takhle - začaly jsme asi na 20 lidech, tuto středu jsem nás napočítala devět. Což mě už kvůli němu mrzí, že by si to mohl brát tak, že je to nebaví, protože to neumí vysvětlit, nebo z jiného důvodu. Ale je logické, že si to ti lidé vyzkoušeli a pokud jim na tom cokoliv nevyhovovalo, tak neviděli potřebu v tom nadále pokračovat.
Já také po dvou hodinách sekla s ruštinou, když jsem pochopila, že od první lekce s azbukou se mnou nikdo nepůjde, to jen já se musím naučit vše sama bez pomoci a vysvětlování pravidel, protože na co ztrácet čas se dvěmi studentkami, když ostatní jsou z minulého roku už v lekci č. 4? Nějak se tam doberte. Do přístího týdne ať umíte slovíčka, co ostatní probrali za rok. Není nad to, když se s takovýmto přístupem setkáte a dokáže vás totálně odradit. Takže ruštinu budu buď dřít sama doma, nebo se časem přihlásím někam jinam.
Chosé je Chosé. Mám ho ráda tím mým způsobem, jakým mám ráda jen cizince snažící se mluvit po česku a vy se nad nimi rozplýváte jak nad kočárkem s dítětem.
Obdivuji u nich tu neskutečnou snahu a když vám v hlavě bliká ta informace, že čeština je snad po čínštině druhý nejtěžší jazyk na světě, tak byste před nimi div nepoklekli a nevzdávali jim čest.
Bavím se, jak na něj mladší studentky z kurzů reagují v češtině, protože ještě nezvládají tak rychle přecházet z jazyka do jazyka, on nakloní hlavu na stranu jak pes a usměje se a vy jako byste viděli sami sebe, když na vás rodilý Angličané mluvili anglicky a vy jste byli schopní jim odkývat úplně všechno, i to co nevíte. Hůř bylo, když jste kývali i na otázky. :D
Mám ráda, když se ptáme "Cómo se dice... en espaňol?" a něco pochopí hned v češtině a něco potřebuje přeložit do angličtiny.
Zažila jsem i případy, kdy k nám na frj chodila praktikantka, která, když nám chtěla něco vysvětlit, význam slova, tak si nemohla vzpomenout na český význam a řekla nám jej v angličtině. Krásně to odráží, jak už jsme jazykově zblblí, ale i to, jak zběhlí.
Neříkejte mi, vy, kdo máte dva cizí jazyky, že jste minimálně jednou nenarazli na to, že jste si nemohli vzpomenout na slovíčko v jednom jazyce a tak byste nejraději třeba do anglické věty nacpali slovíčko francouzské. To se pak ze všech stran ozývá: "Sakra, ve francouzštině to znám, ale jak je to anglicky, nevíš?" :)
Co z toho vyplívá - nevíte? Usmívejte se. Za každých okolností. Dělají to tak přeci všichni. :)
A tak jsem se po hodině šp sbalila, před celou skupinou povýšeně zamávala klíčem ve vzduchu s výkřikem, že tam funguji jak Hagrid, klíčník a šafářník v Bradavicích a stoupla si s nově získanou kamarádkou (no vidíte, co vám takové lekce šp ještě předběžně nadělí k Vánocům) ke dveřím a čekala, než si věci zabalí i Chosé. Ten brzy zpozoroval, že tam nestojím jen tak s klíčem v ruce, s jeho úsměvem! pronesl, že si pospíší a začal knihy házet do batohu, jako by byl právě vyhlášen požární poplach.
Po mém "You can't" jsem měla sto chutí si nafackovat, protože si asi nikdy za Boha nezapamatuji, že to mám vyslovovat jako /kánt/ a ne /kent/. Ne, nepoučím se. Naštěstí jsme si s Chosém po našich předchozích útržkovitých konverzacích našli nějaký jiný styl anličtiny, která, ačkoliv je jakkoliv gramaticky nesprávná, oba si navzájem porozumíme.
Tak Hagrid zamknul a vydal se temnými chodbami do kanceláře. Cestou jsem se rozloučila s Magdou, která se před ředitelnou odtrhla a já si šla po mokré chodbě rozbít čumu.
V kanceláři ani památka po slepicích, ani debilovi, zato v ředitelně se nám paní ředitelka proměnila v uklízečku, která mi mile oznámila, že už jsou všichni pryč.
Cože?!?
A ten klíč mám jako spolknout?
Nevím proč, ale netroufala jsem si ho tam nechat ležet na stole jen s vědomím uklízečky.
Tak jsem se zase přes mokrou chodbu odplazila do šatních skřínek oznámit Magdě, že klíč mám stále u sebe a všchni vzali roha.
Ta mi doporučila si jej do druhého dne nechat u sebe.
"Jasně a až se dnes v noci někdo rozhodne vykrást JP4, tak mám ráno u postele polici, protože si ředitelka ihned vzpomene, komu že ten klíč dávala, viď?"
"Ale jdi ty, proč by někdo vykrádal JP4?"
"Jo, náhoda je blbec. Ve čtyřech letech jsem si taky od matky vyprosila vzít si do školky plyšového králíčka, zapomněla jsem ho tam a v noci do školky zavítali zloději. To byly ráno fišty, když jsme cestou potkali maminku jednoho kluka, co nás stačila poinformovat a ty obavy o králíka."
"No a jak to dopadlo?"
"Přežil. Zato piano ne."
Magda to ale nijak víc neřešila, zopakovala svou radu, kterou můj mozek ale razatně odmítl, a šla domů. Já si šla zopakovat bruslení v botaskách po mokré chodbě do sborovny, kde jsem předtím zahlédla sedět Chosého, cestou připravujíc anglické otázky.
"Chosééé, do you know if anybody come to here for key?" klíčem jsem mu zamávala před nosem.
"Oh. I don't know."
No, tos mi pomohl.
Pak z něj vypadla otázka, kdo mi ho předtím dal.
"Headmaster."
No, nebudu vás zatěžovat naší plnohodnou konverzací o klíči.
Nakonec se nabídl, že si jej vezme k sobě, protože jde druhý den ráno do školy vyřizovat ještě nějaké papíry, načež jsem mu řekla, že já ho sem druhý den můžu donést taky. Mou poslední větu ale nepochopil a tak znovu zopakoval svou hříšnou nabídku s dodatkem, jestli to pro mě bude "ok".
No, co jsem měla dělat. Prdla jsem mu ho do ruky, řekla ok a odklouzala jsem domů.
První věta k matce byla, že mě zítra zavřou, protože jsem spoluúčastník krádeže a jestli mi do vězení bude nosit poznámky z kurzů šp.

Aneb kam vás taková španělština a jeden usmívající se Španěl můžou až zavést.
A pokud ne do vězení, tak čekám na další středu a tu jeho větu "It is locked." a věřte, že to zase budu já, kdo poběží pro klíče riskovat svůj život.
Jen mi dodnes nejde do hlavy, jak se škola může zamykat sama. :D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hogreta hogreta | E-mail | Web | 2. prosince 2011 v 10:32 | Reagovat

úžasný článek, píšeš čtivým stylem, naprosto mě to vtáhlo do děje:-D. Mám toho Chosého úplně před očima:-D.

2 Anet Anet | Web | 2. prosince 2011 v 12:04 | Reagovat

[1]: Děkuju :) Já mám naopak poslední dny pocit, že cokoliv napíšu, je šíleně zmatkové a neumím se držet jedné myšlenky. :(
Doufám ale, že se mi Chosého podaří brzy vyfotit, aby se tvá představa ještě prohloubila. ;)

3 morena.kol morena.kol | 2. prosince 2011 v 23:28 | Reagovat

Velká šikulka, jak dokážeš krásně napsat článek a vtáhnout nestrannou osobu perfektně do děje :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama