2.kapitola (1.část) / Němý slib

27. prosince 2011 v 16:06 | Anet |  Povídky
Ačkoliv to očividně čtou dva lidé (za což vám tímto oficiálně děkuju) a ačkoliv mám denně chuť to celé ve Wordu smazat, sem vkládám další kapitolu - není celá, kvůli její délce jsem jí musela rozdělit, ale i tak doufám, že se vám zalíbí. Je to první část, kterou jsem měla k této povídce napsanou a když jsem jí dávala číst mé matce (v té době ještě nedokončenou), přišla mi ji vrátit se slzami v očích. :)


"Hermiono," jakoby z dálky slyšela své jméno.
Otočila se, snad čekajíc, že je tam spatří.
Nespatřila.
Ulice, až na malého chlapce jezdícího sem a tam na tříkolce před domem, byla prázdná a tichá. Jen zvonek tříkolky se ozval pokaždé svým typickým "cink, cink", když se dítě blížilo k matce věšící na zahradě za domem prádlo. Ta občas vykoukla za prostěradlem a chlapci vesele zamávala, načež se ozvalo další "cink, cink" a tříkolka se zase vzdálila.
Vydala se kousek blíže k plotu, o nějž se opřela a sledovala tu scénu. Žena se sklonila k dalšímu kousku prádla v košíku, aby jej vzala do rukou, párkrát jej protřepala ve vzduchu a pověsila na šňůru.
"Mami," uniklo jí z úst.
Neadresně.
To oslovení nepatřilo té ženě. Vzpomněla si na maminku - jak věšela prádlo a ona jí přitom vždy ráda pomáhala. Každá uchopila velké prostěradlo za dva cípy, pevně, aby ze sevřených prstů nevyklouzlo, a nacvičenými pohyby s ním třepaly, aby se trochu narovnalo. Milovala, jak se kapky vody leskly v letním odpoledni, dopadaly na obličej, smáčely vlasy… a obě dvě se smály.
Vybavovala si každičký detail.
Maminčiny oči, tak laskavé, laskavější snad v životě neviděla.
Úsměv, tak ráda ho na jejích rtech vídala. Ještě raději, když něco provedla a bála se, že se tam už nikdy neobjeví. Dokázal zahřát u srdce jako máloco. Dával jí znát, že je šťastná.
Pamatovala si na její ruce - upracované, ale pro ni měly své kouzlo. Když jí objaly v náruči, cítila se v bezpečí, bezstarostná.
Také měla vzpomínky na smutné oči, zalité slzami, plné strachu… bože, kolik ho tam jen viděla. Ústa snažící se říci, co je trápí, ale slova jakoby uvázla na prahu rtů a už nikdy nedošla, tam kam měla. A ty ruce… dřívější teplo se z nich dávno vytratilo, nyní byly chladné, náruč byla chladná. Když se za jejími zády spojily, zdálo se, že je to nastálo, již nikdy se nerozevřou a nepropustí ji z mateřské náruče ven, ale ony to udělaly.
"Holčičko moje…" Poslední pohled. Poslední pokus o úsměv. Poslední obětí.
"Mami!"
"Mami, já mám strach, tak strašně se bojím. Nechoď, prosím tě, pryč, neopouštěj mě. Já nevím, co dál," chtělo se jí křičet. Do celého světa.
Slzy se bez dovolení vkrádaly od jejích očí, marně se je snažila potlačit a ukázat, že je silná. Nebyla. Byla slabá. Tak slabá.
S třesoucí se rukou pozvedla hůlku a namířila ji na ni….
Od začátku, kdy se rozhodla uskutečnit tento plán, věděla, že to nebude lehké. Snažila se na to připravit. Ale až teď poznala, že se na to připravit nedá. Mířila hůlkou na svou vlastní matku! Stačí říct jediné slovo, jediné, a ta žena proti ní ji již nikdy víc nebude mít "dceru" a ona se připraví o tu možnost, kterou máte v životě jen jednu, říct někomu "mami, maminko…". Žádnému jinému člověku na světě toto právo nenáleží. Je to dar a ona se jej musí dobrovolně zříct. Připraví tu ženu o sedmnáct let vzpomínek, ne vždy radostných, našly by se vzpomínky plné slz, křiku, probdělých nocí nad její postýlkou…
"Obliviate," jen podle nepatrného pohybu úst bylo znát, že to jediné slovo patřilo jejím rtům.
Matčiny oči se v okamžiku, kdy kouzlo dořekla, změnily. Už v nich neviděla svůj odraz jako dcery, viděla tam cizí dívku. Měla hnědé kudrnaté vlasy rozprostřené na ramenou spadající až na záda, stejně hnědé hluboké oči, tak podobné oné ženě, lesknoucí se slzami, které smáčely i její tváře, a také vyděšený pohled, ale byla cizí… navždy.
"Kdo jste?" zeptala se jí žena se zmateným výrazem a tázavě se otočila na muže po jejím boku, doteď se držícího v ústraní. Ten jen pokrčil rameny. Byla si jista, že i to ho stálo nesmírné úsilí - zapřít vlastní dítě vlastní ženě, ale co bylo horší… za pár okamžiků ani on nebude mít tušení, kdo je ta dívka, jíž teď věnoval sklíčený pohled.
Další slza stekla po tváři. Kolikátá už?
"Na tom nezáleží." Nezaleží?!? Tolik úsilí ji stálo říct ta slova nahlas.
"Venku na vás čeká taxík, měla byste jít."
Ještě chvíli tam stála a dívala se na ní, dokud jí muž neřekl, aby šla, že za ní za chvíli přijde.
"Dobře, Johne,"odvětila a pak se naposledy otočila k ní.
"I když vás neznám, slečno… mějte se dobře. Nashledanou."
Dívala se na záda vlastní matky, jak se vzdalují a nesměla vztáhnout ruku, říct "vrať se".
"Sbohem, mami…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sába Sába | Web | 27. prosince 2011 v 18:50 | Reagovat

Já to taky četla jenom jsem prostě k tomu nic nenapsala, nejsem takový člověk, který okomentuje všechno. Jinak k tomuhle nemůžu napsat víc než jen to, že je prostě nádhera! :)

2 simar simar | Web | 27. prosince 2011 v 20:57 | Reagovat

Předpokládám, že se tohle Hermioně jenom zdálo :-) Je to opravdu moc hezky napsané...opravdu bych chtěla, abys pokračovala ;-)

3 Anet Anet | Web | 27. prosince 2011 v 21:53 | Reagovat

[1]: Děkuji... :-)

[2]: No, obávám se, že tě další kapitolu zklamu. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama