- Ohlédněme se... rok zpět. - (3.část) -

19. listopadu 2011 v 20:07 | Anet |  Vzpomínání na Anglii
Tak honem, honem než to všechno zapomenu a že toho mám v zásobě vzpomínek ještě dost. :)

Když spím v cizím prostředí, tak většinou první noc (pokud někde zůstavám déle) nemůžu usnout, převaluji se a čumákuji do tmy (jak říká v bláznivé letní komedii Slunce, seno... Helena Růžičková a já jsem si s láskou tento její výrok přisvojila jako sirotčí dítě). Ovšem tu noc jsem padla jak zabitá hned, však nás také pěkně bolely nožičky po šlapaní Oxfordem a představa, že se dalším kilometrům (a šplhání do věží (ojé, v té době bych vám dokázala s přesnotí předpovědět i počasí na příští Vánoce) ve dnech příštích nevyhnem nás jen přesvědčila, abychom z postele nevylézaly dřív jak za svítání.
Poté co se v 6:45 ozval křik dětí jako "I lost my shovel", jež jsem měla nastavené jako tón budíku, postel nade mnou se jen otřásla při převalení Kačorky z jednoho boku na druhý (užuž jsem byla připravená skákat ke dveřím šipku, až to prkýnka nevydrží a Anetka se promění v plochu na dopad), zavyla, že ještě nevstává a zase zavládlo ticho. Vlastně ne, ještě to dítě pořád křičelo, že nemá tu zpropadenou lopatku.


Začala jsem natahovat pravou ruku k místu, kde jsem tušila dítě, jenže ouha... z domu zvyklá na šířkku postele tak akorát pro jednu osobu a půlku převalení (kdepak tam schovat ještě milence, natož dva), tady jsem měla sama pro sebe pomalu přistávací plochu a když jsem tedy šátřala v pološeru rukou někde ve vzduchu, pořád jsem nedosáhla dál než do půlky postele. Z mého úsměvu na rtech šlo v ten moment vyčíst: "Tuhle postel by mi mohli přibalit jako dárek na rozloučenou, ne, vůbec bych se nezlobila." Dárek, ale bez Kačorky.
Když jsem se tedy dovalila na konec nekonečné postele, dítěti podala lopatku a ono se utišilo, zase zavládlo ticho.
Ležím na zádech a klepu se napůl zimou, napůl strachem, co nás dneska čeká. Ani po pěti minutách se mi nedaří uklidnit a Kačorka, která má stále půlnoc, mi v uklidňování rozhodně nepomahá, páč té je všechno jedno ve dne, natož po ránu.
Jak jsem ze sebe večer pracně vyklepala "yes" na otázku, zda chceme ráno vzbudit, tak jsem pak odkývala i všechno, co následovalo. Nechaly jsme si večer, než jsme zalezly, dveře ze slušnosti přivřené, abychom nedávaly najevo, že o přítomnost "rodičů" nestojíme a zároveň doufali, že si náš "bratr" při ranním návratu domů nesplete dveře a neskončí u mě na návštěvě. A tak se v sedm za dveřmi ozvalo "Good morning, honeys, it's time to get up".
Další poznámka ve virtuálním deníčku: naučit doma maminku podobné fráze.
Nade mnou se zase něco pohnulo a zamumlalo "ok". Já jen přelezla mou postelovou saharu a do škvírky ve dveřích vykouzlila takový kouzelný úsměv, kterého jsem jen v sedm ráno byla schopná, načež se Jenny otočila (nejspíš vyděšena výjevem, co spatřila) a zmizela.
S nevolí jsem se vzdala vyhřáté postýlky a šla konstatovat dle pohledu z okna, po němž stékaly kapky vody (zevnitř!), že v Anglli je neuvěřitelná vlhkost vzduchu a že ručníky přehozené přes postel jsou snad ještě mokřejší než po mytí.
Mé zmizení ve dveřích představujících skříň a hrabání se v báglu hledajíc nějaký suchý kousek oblečení donutilo Kačorku se aspoň na svém bidýlku posadit a otevřít jedno oko (ještě že už Jenn odešla, obávám se, že dvě strašidla by už neunesla).
No, co budu popisovat.
Přebíhání po chodbě na záchod, jen nedej bože potkat někoho jiného, kdo by nás před koupelnu chytil pod krkem, bez ohledu na překřížené nohy, a jediným gestem odkázal někam ven do kadibudky, protože ráno nemáme na "mísu" nárok?
Naštěstí jsme se žádného setkání před koupelnou nedočkaly a tak o přítomnosti kadibudek v Británii můžeme dnes jen spekulovat.
Spojení nás dvou, kartáčku na zuby, pasty a rána stejně nikdy nefungovalo.
Jakž takž ustrojené, strašidla představujíc už jen napůl, jsme se po strmých (ano, pořád na tu strmnost budu upozorňovat) schodech vydaly ke snídani.
Tam jsem pod schody zůstala stát v šoku.
Pro někoho, kdo ve svém běžném životě vidí snídani tak jednou do měsíce, protože na to doma není chuť nebo čas, se jevil stůl prohýbající se pod množstvím jídla jako Říše divů. A Alenku musely k židli dotáhnout, jinak by tam stála ještě teď.
Několik druhů musli, mléko račte teplé nebo studené, džus, čaj, dalších několik druhů marmelád a džemů, máslo, normální toasty, nebo opečené topinky,... pravda, někde mi tam chyběla ta filmová slanina, vejce a párečky, ale pochybuji, že bych to do prázného žaludku po ránu dostala bez větších či menších následků.
To rozhodování bych vám přála vidět.
Studování krabic s musli, složení džemů (načež se nám Jenny při pohledu na bezradnost dnešních dětí u jídla jala vysvětlovat rozdíl mezi džemem a marmeládou = nějaký rozdíl v tom je, jen si vzpomeňte po roce jaký, že? Mám dojem, že jeden je z citrusovch plodů a druhý z něčeho jiného, pravděpodobně xD)...
Já se odhodlala k ceráliím nejvíce podobným našim Ferdovým kuličkám s tím, že na testování jídla mám času dost a do spouštění s rakví vlastně taky.
Jenny nám opekla teplé toasty a vlastnoručně donesla až pod nos (to je servis, co? :)), za což jsme jí dalších pět minut děkovaly, protože jsme z domu obě zvyklé na věty typu: "Udělej si!" (tady se dostaváme k důvodu, proč nesnídáme, ach ta pohodlnost) a obě jsme to riskly z jahodovým džemem, tak sladkým, že jsem si připisovala do deníčku další poznámku "po návratu navštívit zubařku a vypovědět, jak bylo).
Po mém úšklebku, se kterým jsem jedla celý svůj toast, přišla otázka, které jsem se od příjezdu do rodiny bála snad nejvíc.
"Dáte si čaj?"
No, oběma nám bylo jasné, že nemyslí něco jahůdkového, co doma v zimním období chlastáme po litrech.
Tady jsem nebyla schopná ze sebe vymáčknout ani to tří písmenové slovo "yes" a jen jsem se zoufale nevědíc si rady s tak zapeklitou otázkou a takhle po ránu (to se dělá?!?) obrátila na Kačorku, dodávajíc, že je to jen a jen na ní (běhat se mnou po záchodech pak bude ona).
Ta jen pokrčila rameny a odevzdaně (stejně tam bylo cítit to její nadšení pro všechno) odpověděla "yes".
Když mi TO bylo předloženo před čumák, okukovala jsem to jak něco cenného, co se může při nejmenším doteku rozpadnout.
Kačora moc dlouho neokukovala a vrhla se do toho (už jsem říkala, že má můj obdiv?). Chvíli to převalovala na jazyku, načež konstatovala, že je to jak kafe.
Málem to se mnou seklo.
Kafe?
Kafe!
Kafe nepiju, ne-e.
"To si snad ze mě děláš srandu! Víš moc dobře, že kafe nepiju! Tos mi nemohla říct něco přijatelnějšího?"
Další pokrčení rameny a potutelný úsměv.
Ááá, nádech, výdech... (následuje rána, jak se stůl povalil jedním skokem a podivné zvuky, jak kdosi lapá po dechu) :D
Uchopení cenného předmětu, jen opatrně!
No, nakonec to dopadlo dobře = Kačora zase kecala.
Chutnalo to sice jako kafe, ale bílé!, co mi v dětvství vařila na sporáku babička a v tom je sakra rozdíl.
Už jsem se zmiňovala o našem možném faux-pa?
To se Jenny na chvíli vzdálila do horního patra a my po dejedení cerálií pátraly po nějakém kusu žvance, protože jsme si říkaly, že Angličané snad nejsou tak padlí na hlavu, aby si myslili, že to máslo, co je na stole, si snad namažene na ruku. No, na stole byly dva sáčky Tesco, samozřejmě našim mozečkům bliklo, že v nich asi bude nějaké pečivo, jenže než se naše chtivé ručky natáhly, aby se dopátraly nějakého rohliku, tak Jenny zase sešla dolů a zeptala se, zda chceme ještě toast. Nooo, jako daly bysme si, hele. :) (Vysvětlení následuje po reklamě.)
Po snídani jsme se dovlekly do pokoje ještě pro svršky, mojeho kulicha a jeho kamarády rukavice.
Pravda, Jenny měla být v práci asi brzy (pochopila jsem, že dělá něco jako manažerka sportovní firmy a Danny malíře. I když on nám to první večer vysvětlil tak složitě, že jsem pojaly podezření, že snad je vydavatel, Jenny mi druhý den řekla, že je obyčejný malíř :)), protože nás pořád popoháněla, ať si přichvátneme, že odjíždíme po půl osmé.
Nooo, to jsme věděly taky, jenže to vysvětlete močových měchýřům, jejichž potřeba se po ranním hodokvastu zvýšila na číslo dvě.
Noo, přiznávám, džusu jsme se ani nedotkly, protože mléko, čaj s mlékem a ještě džus, nevím, kolik bych toho ten den viděla z památek a kolik z toalet. Takže jsme ho s vysvětlením, že nejsme po ránu tak zvyklé pít, odmítly (jak nás varovala profesorka v buse cestou k rodinám - co odmítnete jednou, po druhé už neuvidíte, no, další den jsme se o pravdivosti jejích slov přesvědčily osobně).
Obouvání bot při běhu ze schodů, bez ohledu na nějaké zavazování tkaniček - jako by nebyly.
Šup do stísněného protoru auta a jedem.
Autobus už na parkovišti stál a podle dalších informací se čekalo je na nás, no, vysvětlete to těm měchýřům.
Jenn nám popřála pěkný den a se zvednutím prachu ze silnice zmizela (asi vysvětlit šéfovi, že má doma na týden lenochody a proto skutečně v práci nemůže být na čas).
Jen co lezu za Kačorou do busu, už jsem nucena odpovídat na otázky, jak se k nám rodina chová a jesli nám dali jídlo (při prolézání uličkou a pohledu na studenty sedící mlčky zabořeni v sedačkách a závistivě pohlížejíc na jejich sousedy s balíčky mi došlo, že někteří asi jídlo skutečně neviděli). Ošklivě jsem se posadila na naše dvě přední místa a zvedla nad hlavu větší balíček (áno, ty dvě tašky Tesco) a zavazovala si tkaničky u bot, páč jsem se cestou dív nepřirazila. Strach ze všerejšího večera, kdy rozklepaná čivava stála u busu, jako mávnutím proutku zmizel.
Jedeme.
Mám dojem, že je to nějaká menší dálnička.
Čím blíž jsme, tím více se nad našimi hlavami míhají letadla a cedule u silnice s nápisem "Heathrow" nám to objasňují.
V plánu máme jako první památku víkendové sídlo královny Alžběty II. - Windsor Castle.
Když se nás ráno na to samé ptala Jenn, svorně jsme vyslovovaly "vindsor kástl", pak jsme byly stejně suveréně opraveny a od té doby jsme při vyslovování britských názvů o mnoho tišší.
Jsme na místě.
Proházíme menší halou s obchody, kavárnami a restauracemi, také tam opodál stojí lokomotiva jak z HP, vlastně tam vedou i koleje, nejspíš nějaké nádraží.
Občas někde něco scvaknu foťákem.
Pak se po našem žebrání zastavujeme u pár obchůdků se suvenýry, kde jsem se zamilovala do růžové mikiny s nápisem Londýn a ihned si ji jdu k pokladně i koupit, u dalšího obchůdku Kačísovi nasazuji na hlavu veselý klobouček s britskou vlajkou, abych si ji zvěčnila, ovšem náš pan řidič má jiný názor a divně nám do toho remcá. Ignorace se nám jeví jako nejlepší řešení.
Na rozcestí jedné ulice, poté co vyjdeme z nádraží, se zastavujeme, abychom si řeli, že pak po návštěvě hradu, kde dostaneme na idividuální prohlídku rozchod, se zde sejdeme a udáváme si i čas (no, to jsem zvědavá, jak se sem s Kačorou v ten čas dostanu).
Pěkně do menšího kopečka a ke vstupu na hrad, zde se setkáváme s přísnějšími bezpečnostními opatřeními, podobným těm na letišti. Z batohu si musíte vyndat věci jako klíče, fotoaparáty, kamery, peníze, mobily a ze sebe sundat šperky a pásky u kalhot (chechtám se, jak Kačoře líčím, že jsem si jej takhle sundala i na letišti a pak jsem trnula, kdy ze mě sletí kalhoty).
Opět jako při celní kontrole v Callais Kačína poučuji, co všechno si má vyndat a dát do přistavěné misky, položit ji i s batohem na pás, aby je projely senzory a sama musí projít obloukem. Vyděšená při pohledu na uniformované polisty jen kýve hlavou, já se bavím ve frontě při pohledu na Japonce fotící naprosto všechno a jsem takřka v klidu, protože podobné situace s kontrolou jsem už několikrát zažila.
Vhodím do mističky všechno, co najdu a ještě se stačím bavit s okolím, co všechno bychom tam mohli i přihodit, což je ovšem chyba, páč nehlídám Kačína.
Věci mi projedou bez problému, já sama projdu také, nic nepípá, a tak si na druhé straně zase všechno mrzutě uklízím do batohu, když v tom slyším pípat oblouk a když spatřím Kačoru jak vyděšeně civí střídavě na oblouk nad ní a na muže před ní, jenž se jí chystá jít osahávat, nevím, jestli se smát, brečet a nebo tam jít a v angličtině říct: "Nezlobte se, ale ona je ale úplně pitomá." :D
Volím nejjednodušší možnost = zase se vrátím k batohu a dělám si v něm pořádek.
Když se ke mně za chvíli přidá, jen se k ní otočím s otázkou, co tam jako dělala.
S přiblbým úsměvem na rtech mi zajíkavě vypráví, jak si nechala na krku foťák.
Ne, stokrát jí říkáte, co všechno si má vyndat a ona si na krku nechá foťák.
OH MY GOD!
V další budlince vyfasujeme sluchátka s přehrávačem výkladu, škoda jen že v angličtině, protože tomu stejně půlka z nás tak úplně nerozumí a po pěti minutách to vypíná.
Dostáváme rozchod, bez nejmenšího vysvětlení, jak se odsud dosteneme ven na místo srazu. Bůh nám pomáhej.
Chytnu Kačorku za ruku, do druhé foťák a tašku s mikinou, na krku chlapa, co mi do uší mele něco v nesroumitelné řeči (a to, prosím, na angličtinu blbá nejsem), okolo sebe houf Japonců a před sebou nejasnou budoucnost hradního strašidla.
Nicméně areál je krásný, obzvláště mě dostávaly upravené zahrady, nebo výhledy z hradeb do okolí.
Jedna fotka u zahrady, CVAK, druhá u děla, CVAK, třetí u obchodu, kde stála červená poštovní schránka, CVAK... někde učiním CVAK i s Kačorkou, která se mě po nehodě s foťákem drží.
Dokonce jsme zalezly i do muzea se zmenšeninou hradu, aby turisté mohli nahlédnout, jak to asi vypadá uvnitř (protože dovnitř nás nepustili, fňuk ;(), nebo portréty královské rodiny od miminek po bábrle, porcelánem (ten jsme jen proběhly, nezaujal nás nijak zvlášť) a dobovými šaty.
I když jsme u paní, která lidi vpouštěla dovnitř, stály jak dvě kupky neštěstí a nevěděly, jestli se dovnitř smí, co tam je... ta na nás ale naštěstí zamávala, a tak jsme ze země sebraly poslední drobky odvahy a na vyžádání ji podaly naše vstupenky, vyděšené po tom co jsme za námi spatřily druhý houf Japonců, který si nesmí za žádnou cenu nechat nic ujít a jakmile nás zahlédl mizet dovnitř, musel nás pronásledovat, takže se z osamocené prohlídky ve dvou a přítmí stala tlačenici o 40 lidech na metru čtverečním.
V St. George's Chapel se zase nesmělo fotit, což mě po vstupu a spatření toho prostoru a nádhery učinilo nepříčetnou a chtěla jsem toho, blbce, co zakázal focení, umlátit mým mini foťáčkem.
Nechci kecat, ale mám za to a tvrdím to dneska širokému okolí, že je tam pohřbena snad i nějaká ta Alžběta, každopadně jsem tam zahlédla nějakou tu hrobku.
Oltář mě posadil v nejzadnější části kaple na zadek.
Zkrátka bych se tam ještě jednoho dne ráda podívala, protože to se nevidí denně.
(A příště si přivezu basebalovou pálku a budu fotit! :))
Jen tak mimochodem jsme u východu objevily s bobem drobný krámek se suvenýry (jak jinak :)) a jen tak mimochodem jsem si vzpomněla na babičku. No, nevymyslela jsem nic jiného, než že jsem jí vybrala jeden krásný černý růženec na krk. Prodavačka, starší paní, tipuji kolem 70ti, ze mě byla doslova nadšená, že tak mladá a už investuje do náboženství a kór když veškeré výdělky šly na charitu. Každopádně mě ten její úsměv doslova zahřál u srdce (tak, že jsem pak nemohla najít správný východ a pro tentokrát se bavil bob, že směřuji snad k záchodkům).
U východu jsme se sešly se skupinkou našich spolucestujících a požádaly je, aby nás zvěčnili se stráží, nakonec se to povedlo hned dvakrát, protože spolucestujcí očividně měli foťák v ruce asi podruhé v životě.
Zato jsme v areálu v dálce zahlédly ještě jednoho strážného, ale z toho nám běhal mráz po zádech - divně po nás pokukoval a tím definitivně zahnal veškeré snahy vytáhnout foťák.
Ještě jsme tam zalezly do dvou obchůdků se suvenýry, ale oba byly tak šíleně drahé, že jsme zase rychle vylezly.
Po cestě z kopečka jsme se zatoulaly do moc pěkné, útulné a malé uličky s ještě menšími obchůdky. Tam jsem si také pořídila kresbu Big Benu z nějakého staršího století, Kačorka se po mně opičila. Ovšem po mém požádání o sáček mě prodavač div nezardousil, jinak jsem se snad s žádným nepříjemným prodavačem v Británii zatím nesetkala.
Poflakovaly jsme se po ulici kolem místa našeho srazu, celé šťastné, že jsme nakonec našly cestu z hradu ven, a nakukovaly do výloh obchůdků, kde jsem ještě v jednom z nich ulovila odznak s britskou vlajkou a jako správný turista si ho připíchla na čepici, aby se vědělo, že nejsem místní a tudíž ani má angličtina nebude brilliant - stejně nás ale zastavovali studenti, snažící si přivydělat roznášením letáčků, v některých případech reklam i na samotném těle a oslovováním kolemjdoucích. (Asi bych tam těch odznaků na odhánění musela mít dvě stě.:))
Nakonec jsem se posadily na zídku obíhající hrad a vytáhly naše nadité pytlíčky s hamu papu.
Tam jsme objevily malou lahvičku balené vody (fuj ee, ale je pravda, že tato voda mi i docela zachutnala, každopádně jsem byla schopna a ochotna vypít tak 50 ml :D), dva toasty se šunkou, jablíčko (no, to britské ovoce mi přijde občas jak z Černobylu, ještě že jsem doteď neviděla zeleninu), dvě sušenčičky o velikosti lentilky a pytlíček chipsů (k tomu se pak také ještě vyjádřím). Skromně jsme s Cecílií pojedly a vydaly se přes silnici k místu "spicha", profesorský sbor se zase loudal, takže jsme tam mrzli o 15 minut navíc, alé hlavně že si profesorky nakoupily, což. :/
Pak jsme zase jeli brm brm do nevím kam, chytřejším z vás se asi nějaké město vybaví, když zmíním Eton College (ha, že by Oxford, ach ta hlava děravá, je vidět, že jsem se asi jen vozila a poznatky nulové). Okolo Eton College, kde studovali Harry a Willík, jsme se mihnuli, spatřili jsme přecházet ulici i tučňáky (chápej chlapce zde studující a jejich obleky připomínající tučňáky), zoo tudy neprocházela.
Poté jsme udělali čelem vzad a stejnou trasou (aby toho děti viděly z Oxfordu co nejméně) jsme se vraceli, v parčíku jsem měla tu čest se setkat i s fotogenickým holubem (kam se hrabe Kačís), který rozuměl česky a při požádání mi i zapózoval, a labutěmi a kachnami, méně fotogenickými.
V plánu dál stála návštěva muza, které si dětičky vyberou, dětičky se rozdělily na dvě skupiny, krásně, poslušně, zato učitelé chtěli jen do jednoho a div netahali nejkratší sirku, kteří dva nebožáci budou muset jít do technického.
Nakonec se nešlo nikam, jak jednoduché. Né, že bysme se nedohodli, však oni profesoři se nakonec také dohodli, ale po příchodu do přírodovědného muzea, kam jsem chtěla mimo jiné i já a Kačín, se zjistilo, že nejsme předem objednaní na prohlídku a než jsem si stačila vycvaknout dinýho (= dinosaurus, skoro jak živej, teto), tak jsem byla vynesena ven. Záložní plán jedné z profesorek zněl, že teda budeme chodit po dvojicích, pak i po jednom, hehe... poznatek č. x - Britové nejsou blbí. Pokladnímu náš plán aspoň docvakl hned po třetí dvojici a po té čtvrté vzkázal, co si jako myslíme, že pitomej není.
No, takže první tři dvojice si užívali s diným a patnáct lidí zatím stálo venku, v batohu hledající granát, kterým by se za tuto britskou naschválnost pomstilo na budově.
Naštvaní, bez fotek, zuby vyceněné jsme zařvali, že stát tady, než se těch šest šťastlivců vrátí, teda NEBUDEME! a že si jdem po vlastních do města na nákupy. Doteď se z uctihodného počtu neztratil nikdo a tak by nebylo od věci nám věřit, že se po Oxfordu dokážeme orientovat i bez mapy a za obchodama jdeme po čuchu.
Povoleno, jde se.
V centru, kam jsme se dostaly s bobem pěknou procházkou (ještě dnes vidím tu ulici, ách), mě málem zabilo kolo. Nojono, slyšíte dobře, ne auto, ale kolo.
Však ono je tam cyklistů víc jak těch aut, takže koukat doprava, doleva, žádné kolo?
Šla jsem s Kačísem přes velice širokou silnici a nějak se to stalo, no... každopádně Kačís stačil včas zařvat a cyklista zase přibrzdit a já uskočit. Všechno dobře dopadlo. Údů mám jako předtím, všech pět. :)
Někteří cyklisti jsou ale velmi milí a ochotní.
Fotila jsem přes uličku Kačíse u nápisu s názvem ulice, když v tom to té uličky zabočil cyklista, bleskurychle zpozoroval, že tam stojí fotografka (amatérka), zastavil, pokynul mi, abych dokončila, co mám v úmyslu (vyjet po něm? Mmm... :)), pak mi poděkoval a přejel.
Telefoní číslo mi na sebe nedal a dodnes to těžce nesu. :(
Zase jsme se zašily do naší obchodní třídy z minula a nakupovaly.
Já hledala šálu. No, šálu, páč maminčino přání znělo stejně. To ještě nevěděla, že mě kvůli tomu málem zavřou.
Ale než se k tomu dostanu, tak si koupíme v místním obchůdku čokoládu, bílou, neskutečně sladkou (divím se, že mají Britové ještě zuby). Takový výběr, to jste v životě neviděli! Nejrůznější druhy čokolád, káviček, a já nevím, čeho ještě. Ale v tom ještě není ta pointa. Ono jste si do toho mohli dát, co vás jen napadlo. Různé nalámané tyčinky, bonbony...
Například Kačorka si poručila u pultíku bílou horkou čokoládu a dovnitř ty gumové bonbony, já na ni koukala jak blázen, a slečna prodavačka pak zase na mě, když jsem řekla, že chci JENOM bílou čokoládu.
Stála nás něco málo přes libru a ještě jsme dostaly na kartičku razítko se slevou na příště.
Jo, hned bych si jí tam zašla koupit, škoda... :(
Čokoládu máme, pěkně nás páli do prstíků, ještě že má kolem kelímku oblepený karton (mají to chytře vymyšlené, jen co je pravda), tak se jdeme courat dál a pátrat po šálách.
S tajuplným odhodláním jsme odbočily z hlavní třídy do postraní ulice, kde byl stejný počet obchodů, tj. jeden vedle druhého.
Na chvíli posedíme na volné lavičce a koutkem oka pozorujeme muslimské ženy opodál, za ruku držící malé holčičky a navzájem si říkáme, kam se poděli rodilí Britové, neb že dovolí menšině, aby zahubila jejich většinu.
Pak se o kousek, pár obchodů, posuneme a Kačorka má mezinárodní hovor z Čech, do přístoje odpovídá skoro to samé, co já jsem psala večer domů - najedená je, v suchu vzhledem k počasí docela taky, jen ta blbka, co stojí vedle ní a dělá, že neposlouchá, má o několik stovek víc liber, což asi v Česku započne její maminka panikařit, že dcera postrádá, zatímco ta kráva vedle ní stojí v norkovém kožichu (poznámka autora: mrzne ve vestě) a v ruce pohupuje kabelkou od Gucciho, nemluvě o těch botech. :)
Nakonec je panika zažehnána a já uklidňuji jak Kačíse, tak i rodičovstvo v Česku, že jí ráda 500 liber zapůjčím, aby měla na suchý toast.
Konečně jsme zelezly do jednoho obchůdku, který na nás zamával ve výloze šálami a vevnitř to vypadá víc jak na 5 stupňů nad nulou.
Pokukujeme po rukavicích, šálách (bohužel ale zimních, nikoliv těch šálečkách, co si představuje jedna půlka rodičovstva) a po spodním prádelku, teda Kačorka pokukuje, abych byla přesnější, já s mým počtem milenců na nule asi sotva budu po těch provázkách co nezakryjí ani to nejnutnější pokukovat, když je mi zima jak na severním pólu. A to jsou kalhotky se srdíčkama a to jsou kalhotky s kachničkama a já se mezitím zamilovávám do plyšových bačkorek styl ála kozačky.
Dokonce jsem se odvážila si je vyzkoušet, ale kapánek tlačí. Uvnitř bojuji... na jedné straně na co si kupovat něco, co mi až tak nesedí a pak to doma jen okukovat ve skříni a jednou za rok oprášit, druhá strana namítá, že je tam přeci nemůžu nechat, páč se to v Česku nevidí. Po chvíli nevím, jestli mám přesvědčovat Kačorku do koupi provázkových kalhotek, nebo sebe do bačkor.
Podle výrazů prodavaček a rozmrzajících údů jsme v ochodě asi už delší dobu. Nakonec to dopadá tak, že Kačorka odmítne si kvůli tomu blbcovi kupovat kalhotky, když nemá ani na chleba a já táhnu k pokladně bačkory o číslo menší.
Když na prodavačku vyrukuji s 50ti librovkou, začne ji obracet proti světlu, jako by byla ještě po večeru, kdy jsem ji tiskla, teplá. No, nakonec jí taky nezbyde než ji přijmout, vrátit mi drobáky (abych se po podržení zvláštní peněženčičky s drobáky obzvlášť prohnula) a jít nám odemknout. Áno, v Británii zákazníky po pracovní době nevyhánějí, namísto toho je zamknou a pak jim jdou milostivě odemknout.
Venku nás stihl záchvat smíchu, jak náruživé zákaznice jsme.
Na místě srazu všichni achají nad mými bačkůrkami a drbeme, jakou kdo chytnul rodinu. V autobuse se s bobem shodujeme, že jsme z toho vyšli nejlépe a svorně si gratulujeme.
O cestě se rozepisovat nebudu, pod taškama z nákupů jsem toho moc neviděla :D a stejně byla tma. Kačín přemýšlel, kde mají nejlevnější chleby.
Na Pegasu's Road pro nás přijela tentokrát Jenny a když jsem před domem vylézala s taškama jak Vivien (Pretty Woman), jen se zasmála a ptala se, zda jsme se při nakupování bavily. To si piš. Sice ten norkovej kožich nemá takovou výhřevnost, co jsem čekala, div mě nezašili za padělateství liber, ale zábava to byla.
Hodily jsme si tašky (já jsem si hodila, Kačís by nejraději hodil se mnou o zeď) do pokoje, tam jsme se málem přizabily, protože když Kačís vytáhne z pod postele svůj loďák (fakt nechápu, na co ho má, když jí v tom cestou tam všechno řachalo, jak byl poloprázndý a to si ho kupovala speciálně kvůli zájezdu do Anglie, ne, nechápu) a já otevřu skříň, abych se dostala k mé tašce (njn, taky nadité, páč mít na každý den čisté spoďárky a jiné triko, mikinu, nebo svetr, kalhoty, bundu a boty a vše ve všech možných barvách, aby to navzájem ladilo, to trochu místa zabere, že jo? :)), tak tam není hnutí a my bychom se potřebovaly vznášet.
K večeři jsme sešly dřív a tak jsme byly požádány, abychom posečkaly v obývacím pokoji. Tak jsme se usadily na sedací soupravu, rozhlížejíc se, jak opět všechno krásně ladí do béžové barvičky, nic přeplácaného a u krbu je dárek od Kačory, svíčka (kalendář nikde, ani památky :().
Hlavní chod večeře byly špagety (nesolené, béé) a masová směs. Ta porce... no, seděly jsme nad tím přes hodinu, ne, nekecám. Hodiny mi visely před očima, takže jsem měla přehled.
Poprvé přišla Jenn do kuchyně a divila se, že nepoužíváme lžíci (já vím, už na horách celé naší třídě kuchař vysvětloval, že špagety se jedí vidličkou a lžící, ale většina děcek byla naučená z domu jen na vidličku a to se těžko přeučuje ze dne na den), každopádně jsem se to nehodlala přeučovat ani v Anglii.
Podruhé se divila, že nám to nějak nejede.
Já se celou dobu snažila zabavit boba, aby kecal a nejedl, protože se mi nechtělo jako jediné vracet skoro celou porci (ať jste jedli sebevětší sousta, seberychleji, skutečně to vůbec neubývalo), tato strategie se jevila po hodině jako úspěšná a používám ji dodnes, jen s tou chybou, že jsem po návratu z Anglie bobovi vysvětlila, o co mi ten večer šlo a on si teď dává větší pozor).
Během jídla přišel domů taky Danny, celý špinavý od barvy, zeptal se, za je všechno ok, po našem ok se šel nahoru osprchovat, dolů sešel nahý do půl těla, načež mě vypadlo sousto z pusy, Kačín pojal podezření, že mám snad epileptický záchvat a já jen ukazovala prstem za její záda, jenže objekt mezitím zmizel v obývacím pokoji a když se vrátil kompletně oblečený, po tetování na zádech nebyla ani památka. Tak jsem to Kačínovi popisovala aspoň ústně. Danny se stejně po další otázce "ok" vypařil se "See you later".
Když jsme po hodině usoudily, že bude asi nejlepší se zvednout a položit jídlo na linku, zatímco jsme přemýšleli, jak v aj vysvětlit, že jsme syté, ale že to bylo vynikající, v půlce cesty k lince do kuchyně vešla Jenny, vyděsila nás k smrti protože nám došlo vcelku rychle, jak musí vypadat dvě cizí děti uprostřed kuchyně s talíři v rukou (= jako zloději nádobí, nebo nějaká sekta, co jde dát zbytky ptáčkům na zahradu).
Nakonec padla slovíčka jako "full" a bylo vymalováno a nepotřebovali jsme k tomu ani Dannyho.
Dezert jsme nedostaly.
Zeptaly jsme se, zda po mytí můžeme přijít dolů k televizi, což bylo naší dvoučlenné sektě schváleno a my vyjely po schodech jak dva namydlené blesky.
Vlasy jsem si myla v umyvadle.
Po návratu z koupleny jsem ještě Kačoře líčila, jak pitomou mají sprchu, že ten proud je úplně na ho... a kde že jsem si ty vlasy byla nucená opláchnout a že ten odpad taky není normální, páč je nějakej nenažranej a ty vlasy mi div nesežral.
Pravda, když odcházela do koupelny, ještě několikrát se vyděšeně otáčela, snad že by bylo nejlepší se umýt až v ČR.
Z koupelny, kam nakonec došla, mi přinesla mé šperky (to víte, krystaly Swarosky a bob nemá ani na chleba :D), které jsem tam samozřejmě zapomněla.
Večer s Jenny a televizí... paráda. Člověk se jednou za život ocitne v anglicky mluvící rodině a kouká na reality show, jak se tam nějaká pizda vdává. :D Nojo, naší mamku by od Ordinace v růžové zahradě asi taky neodtrhl ani Richard Gerre osobně.
Ještě jsem se stačila někde mezi tím zeptat, kampak tak zmizel Danny, načež jsem se doškala jednoslovné odpovědi "pub".
Rozuměla jsem každému pátému slovu, Kačín zatím usínal.
U nočních zpráv jsme to zabily a šly s goodnight spát.
Jediná perlička byl objevený syn Liam, který nás vyrušil zrovna během obřadu (ta drzost, užuž jsem čekala, že ho Jenn u svého oblíbeného seriálu uškrtí, že přišel domů v tak nevhodnou dobu). Chlapec byl kopie tatínka a mě než v hlavě začalo sepínat, zda se sluší vstát a podat ruku, tak byl po pár prohozených větách s maminkou a "Hi" s námi pryč (představa, že v noci vedle nás v pokoji bude člověk mi nahnala hrůzu, nehledě na to, že podle všeho tam spal i minulou noc, jen jsme neměly to "štěstí" ho vidět).
Promenáda našich pyžámek u televize tímto skončila, my skočily do postelí, nastavily křičící dítě na budík, pověsily mokré ručníky, aby z nich ráno zase crčela voda a...
Goodnight, sweetie. :)

Chyby omluvte, opět psáno na jeden zátah a je možné, že mi někde přeskočilo i mi/my.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama