Jak si do roka zařídit dvé Vánoce?

26. listopadu 2011 v 15:51 | Anet |  Alan Rickman
Úplně jednoduše. :)
Jen je to o nervy.


Už pár dní přemýšlím, že bych toho ve svém volném čase na blog mohla přidávat víc, jen stále hledám CO. Psát články bych sice mohla, ale ne donekonečna a ne každý tak zaujme.
Včera v noci jsem brouzdala po pár blozích a zaujal mě jeden odkaz ze seznamu oblíbených blogů s ikonkou Alana Rickmana, tak jsem zkusila kliknout a co se nestalo... ocitla jsem se v ráji, jinými slovy jsem objevila blog, který se věnuje svým obsahem výhradně AR (budu tuto zkratku následně používat pro rychlejší psaní). Nesmírně mě to potěšilo, protože sice skoro denně chodím na zahraniční stránky o tomto herci, ale koho by pořád bavilo v hlavě při psaní komentářů, nebo jejich čtení přepínat do angličtiny, že. Tady se mohu krásně vypsat v rodném jazyce a že mě tam odteď budou mít pořád.
Každopádně, kdyby se zde našel stejný obdivovatel toho herce, tak jsem do oblíbených stránek v levém panelu přidala odkaz, který vás do toho ráje zavede.

Ale abych se vrátila k tématu.
Každý rok slavíme doma Vánoce, samozřejmě. Občas se ty oslavy protáhnou až do února, když si maminka ve skříni vybírá, co by si tak mohla vzít další den na sebe a následně vykřikne, já nadskočím a co v ruce nedrží než zapomenutý vánoční dárek, na který se v zápalu štědrovečerní hry na schovávanou (rozuměj hledání dárku po skříních, postelích a bůhví kde ještě a jejich snášení pod stromek) zapomnělo. U nás vcelku (ne)normální jev. Takže můžete v mém případě být ještě v lednu nedočkaví, co že to dostanete od Ježíška.
Minulý rok, 2010, jsem ale zažila Vánoce docela rychle po sobě a to nejen 24.prosince, ale i 27.
Né snad že by se na maminku při hledání ponožek vysypaly dárky. Tentokrát to probíhalo jinak a vlastně to vše započalo už na konci srpna, alespoň jestli si to dobře pamatuji, páč moje paměť na tom zpětně není nejlépe.
Ano, na zařizování dvojích Vánoc jsem usilovně ve dne v noci pracovala už od léta, s tím detailem, že jsem onehdá ještě nevěděla, že to budou Vánoce.
Pěkně za svitu lampičky jste mě mohli vidět, jak se skláním nad psacím stolem, celá zpocená, hlavou zaboženou do dlaní, věčně se vztekem něco muchlající v rukou, a kutím, takto to probíhalo pár pozdních večerů, než byl výtvor hotový.
Druhý den jsem se svým výtvorem pro změnu chodila, jako by byl vyrobený z peří a sebemenší rychlejší pohyb by ho mohl nadzvednout do vzduchu a odnést do prčic, veškerá snaha by pak přišla nazmar. No, pomalu jsem k němu nepromlouvala, a to nešlo o živého tvora, kdyby co kdyby měl náhodou tu schopnost má slova vnímat a pak je tam, kam měl putovat, s láskou vypovědět.
Úhledně a s láskou jsem ho zabalila, dost věci k němu ještě přibalila, sklíčeným pohledem plným očekávání a nekonečné naděje se rozloučila a s doprovodem maminky jsem se vydala na místní poštu. Maminka se mnou šla z toho důvodu, že se s obsluhou jednotlivých přepážek osobně zná a já nehodlala riskovat, že má naděje cizí blbostí poputuje do Tanzánie, což by se rovnalo těm prčicím.
Na poště jsem nasadila pohled hodný vraha a ještě desetkrát jsem se ze všech stran ujišťovala, že to poletí tím správným letadlem, do té správné země.
Známka, pohození stranou (při tomto gestu jsem si pro zmenu připadala jak matka, která odevzdává své vlastní dítě do Babyboxu s obavami, kde dítě nakonec skončí a jestli vůbec někde skončí) a pápá.
Úkol se dočkal splnění, zatržítko a mám "padla".
Heh, kéž by. Brzy jsem zjistila, že jsem tam vlastně zapomněla přibalit to nejdůležitější a to pořádný kus lásky.
Honem jsem se utíkala svěřit, kam jinak než na internet, kde mě a mé pocity chápali víc jak doma, se svými pocity viny a výkřiky, že to všechno bylo zbytečné, protože bez lásky nemám naději an druhé straně na úspěch. Uklidňovali mě lidé z celého světa, já uklidňovala sama sebe v Česku, ale pocit viny tam uvnitř byl pořád.
Nadešlo září, a s nástupem do školy se má vina o trochu smrskla, jak jsem byla nucena se soustředit na jiné věci, než na jeden kousíček sebe někde za vodou.
Říjen, listopad, začátek prosince... tak si krásně zopakujeme první třídu a vyjmenujeme se měsíce v roce, jak jdou po sobě.
Mé naděje byly menší než možnost výhry v loterii Sazky.
Kudy jsem chodila, tudy jsem všem tvrdila, že pokud se nedočkám do ledna zpětné reakce, zkusím své štěstí v kole osudu znovu a tentokrát do něj nezapomenu přihodit pořádný kus lásky, aspoň deset deka.
Vinu jsem házela jak teplé kamínky vyndané z ohniště ze sebe na poštu a nakonec i na toho na druhé straně, což ode mě nebylo vůbec pěkné.
K Vánocům jsem dostala spoustu krásných dárků, od snad nejtěšího slovníku angličtiny na světě po měkké dárky, ale odpověď, na kterou se u nás čekalo jak na vykoupení z hříchů, nikde.
V pondělí, 27.12, jsem se zrovna vracela od babičky. Automaticky jsem ze sebe začala sundavat zimní kabát a všechny ty vymoženosti jako kulicha, šálu a rukavice, když ke mně přistoupila maminka s tím, abych zavřela oči, že pro mě něco má. Přiznám se, že tato nová taktika objevování vánočně "prošlých" dárků mi přišla poněkud divná, když jsem všechny ty roky, od té doby, co mi bylo odhaleno, že Ježíška u nás doma zastává maminka, jsem mohla mít oči otevřené a sledovat, co se pouřívá v 21.století za skrýše.
Nejdřív jsem ještě byla podrobena obdobě soutěže Milionář a hádala, co že to je... Jídlo? Ne. Oblečení? Ne...
Sedím na židli, oči zavřené, oči natažené a připadám si jak debil.
Najednou jsem ucítila něco lehkého, co přistálo na mých natažených dlaních a v hlavě mi cvaklo jak v kase "měkký dárek". Pcha a proto jsem musela zavírat oči.
"Už," zaznělo významně.
Tak jo. Otevřu oči a koukám nejdřív na matku, jak tam stojí s výrazem sluníčka na hnoji a pak mě teprve napadne podívat se na to několika gramové v mých rukách.
Šlo to postupně.
Nejdřív vypadly oči, pak čelist a mít protézu, tak letí i ta. Se sbíráním ze země těchto částí vlastního těla jsem se neobtěžovala. Nějak mi přišly v ten moment nepotřebné, na rozdíl od TOHO!
Oči na zemi se začaly plnit slzami, já začala na rozklepaých nohou běhat po bytě jak smyslů zbavená a střídavě vzlykat a křičet.
Maminka nervozně stojící opodál, v ruce mobil s již vymačkaným číslem do blázince.
Bylo na čase se uklidnit a začít zase rozumně uvažovat, pokud toho byl aspoň můj duševní stav v tu chvíli schopný.
To, že jsem v rukou svírala naději s cizí známkou velkou jak kráva na obálce ještě neznamenalo tu výhru.
Uvnitř se také mohla nacházet omluva se slovy "pro nedostatek vaší lásky došlo k rozhodnutí, že si nic nezasloužíte" nebo "nebyl čas zabývat se vaší žádostí".
Dceři se při těchto myšlenkách vrátilo zdravé uvažování a chladně, s klidem pronesla, že to stejně určitě nevyšlo a je zbytečné se jakkoliv vzrušovat.
Nato se nadmíru vzrušila maminka a div mi nevytrhla obálku z ruky a křikem, jak mohla porodit něco tak pitomého, co půl roku ožívá jedině při cestě ke schránce, kde pak najde jen letáky a s plášem se div nevrací zpátky.
Nojo, porád.
Pro mě určitě bylo lepší tam sedět další měsíc s nadějí, že uvnitř najdu svou naději, než to otevřít a zjistit, že si to za mořem vybrakovali a na zpátek poslali jen lístek s omluvou.
Opatrně trhám papír a odhodlávám se k dalšímu kroku, pomalu s údivem, že to zatím zvládám bez návodu postupu, jak se otevírá dopis.
Rozklapaná ruka, které neustále domlouvám, aby se uklidnila, že Vánoce už byly a svou klepavost si už ten rok vybrala, se zasouvá dovnitř a šmátrá ve tmě. Málem se nesunu s nervama k zemi.
První vypadl malý bílý papírek.
No dovolte, ale snad nikdo neočekává, že v mém stavu budu schopná překládat z angličtiny. To mi můžou přečíst až na brzkém pohřbu, až budu schopná vmínat.
Dále vytáhla první část zásilky.
Oči se zalily slzami, naděje pohasla jak oheň v kamnech a mě začala být nechutná zima.
Druhá část...
Oči se na zemi začaly topit ve slané vodě.
Já upadla do delíria.
Mozek křičel: "Neřvi, ty náno pitomá, ještě si to zničíš."
"Mamííí, mamííí, on.... to... poslali!!"
Maminka vytáčí číslo.
Já jsem odhodila to, co jsem svírala v ruce, jako hnusnou složenku eletřiny a dala si kolečko pro zahřátí po bytě.
Maminka brečí, babička na druhém konci telefonu to samé.
Celá naše rodina vypadá, jako by nám umřel zámožná strýc.
Konečně si znovu sedám na zadek a pomalu si začínám vybavovat anglická slovíčka, jako "compliment".
Oh. Compliment... compliment.
Já jim dám compliment, já jsem compliment... já... se... nejspíš... asi... rozplynu...
Kdepak, na rozplývání mám dost času, honem na FB, honem na diskuzi, honem sdělit celému světu, že Vánoce nejsou jen 24.prosince.

A co že? Vy je máte jedině 24.prosince?
Ach tak... promiňte.
Ale když půl roku čekáte na jednu naději, tak si ten datum rádi i šoupnete. :)


Věřím, že teď už je všem vše jasné. :)

Po nocích jsem při svitu lampičky psala nekonečně dlouhou prosebnou žádost Alanovi, a jeho asistentce Melanii (chudák, doufám, že z mého růžového zvýrazňovače a vykřičníků neoslepla).
Jooo, v těch chvílích se ze mě stával až nechutně slušný člověk. Slovíčka jako "please" a "thank you" a "jsem zoufalááá" mi nebyla cizí.
Se slovníkem jsem chodila k ránu spát a ráno jsem si dávali společně snídani, ukázkový partnerský vztah.
Na dopsanou žádost jsem si div nepořídila sejf, zatímco jsem 24hodinovou stráž obstarávala já sama.
Na poště jsem všem dokola opakovala, jak mi an tom záleží, že musela nabýt dojmu, že přes La Manche snad posílám diamanty a já jen trnula, kdy tu obálku s tímto dojmem půjdou vybílit. Nakonec se všechno posílalo i doporučeně, načež mě půlka internetu vyděsila, že Melanie asi těžko bude lítat spešl kvůli mě na poštu a podepisovat zásilku za Alana. Ovšem já jí věřila natolik, že bych ji snad považovala i za svatou a s tvrzením, že já bych pro Alana lítala na poštu i desetkrát denně, jsem to všem vyvracela.
Ten nedostatek lásky byl zase způsobený tím, že jsem do dopisu v sámém zápalu zapomněl napsat, jak zbožnuji jeho hlas, ústa, oči, ruce... no tak jo, vlastně celého.
Tím to celé ztrácelo smysl.
Hlavně, že jsem tam, blbec, psala, jak dokonalé je jeho herecké umění a bla bla.
Dodnes nechápu, jak jsem dokázala opomenout napsat tak prostou větu jako "Jste neuvěřitelně sexy chlap." nebo "Chci vás domu, hned!" s očekáváním cinkotu zvonku na dveřích a výkřikem "Ááá, Severusi, myslela jsem, že se v civilním životě nepřemisťuješ."
Takže mě následně lidé z celého světa uklidňovali, že on to Alan snad překousne, když v jednom dopise z tisíce nenajde zmínku o tom, jak z něj dívky upadají do bezvědomí a jeho hlas způsobuje orgasmus (to ne já, já mám svůj život ráda a nepotřebuji přizaít, to psal někdo na YT :)).
Tak jsem teda další půl rok doufala, že mají pravdu a víte co? Měli.
Díkybohu.
Jen mě mrzí, že podepsal jen jednu ze dvou zaslaných fotografií, když už jsem si dávala takovou práci je v pc upravit a pak pělášila k fotografovi s dlouhým seznamem požadavků. Někde jsem pak ale četla, že když se před ním zmíníte o postavě Severuse Snapea, kterou hrál v HP, tak vám buď nepodepíše, holomek, nic, nebo jen část. Tak to mám za to. Ale už na něj plánuji pomstu a ta bude sladká. :)
O tom, že někdo z nich, ať už Melanii nebo dokonce sám mistr, četl můj dlouhatánský dopis nepochybuji, jinak by totiž ve věnování stálo "To Aneta" z adresy na obálce a ne "Anet", jak jsem poprosila uprostřed dopisu.
Jinak, vypsaný průběh duševního kolapsu je založen na skutečných událostech. Dokonce lze říct, že to bylo ještě horší.

Tímto v češtině děkuji AR za to, že se ještě před Vánoci uvolnil a podškrábl jedné holčině naději, Melanii, že uvěřila mému zoufalství a letišti za krásné prodloužení Vánoc, protože si jistě všichni pamatujete, jaké problémy byly na Heathrow se sněhem a lety.

Jen... je legální mít dvé Vánoce za pomoci malilinkaté lži? ;)
Věřím, že mi trochu k mému štěstí dopomohla, ale nikdy neprozradím jaká, i když se snaží chtivci vyzvídat. :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 simar simar | Web | 26. listopadu 2011 v 17:11 | Reagovat

Musím ti moc poděkovat, jak si napsala hned na začátku o mém blogu vážím si toho...:) Já jsem také Alanovi psala dopis...úplnej román :DD myslím, že to bylo v červenci...ale zatím nic nepřišlo. A když teď je Alan v Americe bojím se, že mi přijde dopis s omluvou...:-/

2 Anet Anet | Web | 26. listopadu 2011 v 17:24 | Reagovat

Není za co. Jak už jsem řekla, to já sjem ráda, že jsem jej našla a teď už si budu moc dobře hlídat, abych ho neztratila.
To máš ještě čas. Pokud jsi Melanii napsala, že jsi ochotná počkat (já psala, že jsem ochotná čekat i roky :D), tak by to mohlo vyjít. I když vím, že jedné známé odepisovala, že je těch opisů tolik, že i ty ochotné čekat musí vracet.
Budu ti držet palečky. Však on tam Alan taky nezůstane až do jara.

3 simar simar | Web | 26. listopadu 2011 v 20:25 | Reagovat

Ou...to jsem tam zapomněla napsat...mě to vůbec nenapadlo, že bych tam měla napsat, že jsem ochotná čekat. Tak snad to nevadí...

4 Ellie Red Ellie Red | Web | 30. listopadu 2011 v 20:12 | Reagovat

Popravdě jsem to celý nečetla, ale o dopisu, slzách a podpisu od mistra! to se nedalo přehlédnout! Chovala bych se stejně! ( Elis čeká na představení do Londýna :) , aby jí mohl Alan podepsat tutéž fotku :D)

5 Anet Anet | Web | 30. listopadu 2011 v 20:53 | Reagovat

[4]: Anet také čeká, jestli se k Mistrovi dostane osobně, aby se s ním cvakla před fotoaparátem. Jestli ji ovšem nepřizabije. ;)
Přeji ti hodně štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama