Houba.

4. listopadu 2011 v 0:07 | Anet |  Sdílím s vámi...


Mám pocit, jako bych byla houba nasáklá vodou a najednou mě někdo zmáčknul a já ji ze sebe začala vypouštět, aniž bych chtěla.


Přesně to jsem napsala jednomu člověku, kterému jsem předtím podala klíč k mému soukromí a pak mu ho chtěla násilím vytrhnout z ruky, aby se tam už nikdy nemohl dostat a dál pátrat.
Jednou větou mám prořízlou pusu a v určitých chvílích a náladách říkám víc, než bych chtěla... snad proto, že mi chybí místnost, kde bych se mohla vykřičet, pak za sebou zamknout, schovat klíč uvnitř rozumu, nikoliv srdce, a za čas se tam zase zastavit.
Slova ze mně plynuly jako vodopád a já je nestačila zastavit.
Jestli se mi ulevilo?
Já ani nevím. Asi ne.
Nejsem ten učebnicový případ, který když se vypovídá, tak se mu uleví - stále to tam někde uvnitř mě je a bude.
Záleží také na člověku, kterému jste dali do rukou ten klíč. Jestli vám vrací zpětné reakce a nebo je při zemi a vy máte pocit, že mluvíte do zdi, která vás za žádných okolností nemůže pochopit, ač by sebevíc chtěla.
Také mám strach, ohromný strach, že jsem nabídla světu obrázek mě samotné takový, jaký ve skutečnosti není, ale svět to nemůže vědět, protože mě úplně nezná. Co když je ten obrázek černý? Ztratím tím další zeď místnosti, kde křičím? Řekne si svět, co je to za člověka?
Líčím příteli mé starosti.
Cítím jeho účast, ale jen napůl.
Vím, že mi chce pomoci, že se usilovně snaží, jenže také vím, že jsme oba úplně rozdílné povahy a uvažování a proto on nemůže pochopit smysl těch slov, jen... tuší.
Cítím potřebu najít svůj stín a pohovořit si s ním. Protože on jediný se mnou jde těch několik let a ví, jaký život spolu vedeme, někdy je tak koplikovaný...

Prožij můj život, zažij všechno to, co já, všechny dobré i špatné chvíle... a pak mi řekni... dřív ne.

Napsala jsem další slova.
Jenže jde to ve skutečnosti? Jde někomu předat štafetu vašeho života a říct: Vrať se na začátek a běž stejnou trasu jako já?
Na jednu stranu bych to chtěla, chtěla bych si pak sednout s tím člověkem a ptát se ptát, co si myslíš, že jsem udělala špatně a jak se mu vlastně běželo.
Na druhou stranu zase nechci, aby tu trasu někdo běžel. Chci žít a být originálem. Chci něco jen pro sebe - chci pro sebe vlastní život a sama si určovat, co dělám dobře a špatně. Nesnesu kritiku žití.
Je to se mnou těžké.

Jsem jako ta houba, plná vody, na jednu stranu chce, aby jí někdo od té tíhy odpomohl a na druhou se bojí, že ta voda, co z ní poteče, bude špinavá a oni ji pak vyhodí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katkaklem Katkaklem | Web | 4. listopadu 2011 v 19:24 | Reagovat

Parádně napsané, přesně tak se cítím. Dneska jsem mluvila s kamarádem, se který se znám přes 9 let. Dřív, daleko před tím vším zlým, byl děsně chápavý a nápomocný. Dostala jsem se to tmavé uličky a snažila se u něj najít pomoc, ale nedostalo se mi jí. Zkrátka jsem se v uličce spálila. Již před rokem jsem mu řekla něco, co mělo být utajené, něco o čem jsem si s ním chtěla popovídat. Pak přišla jedna velká chyba, tajemství bylo pryč. Věděli to všichni, když jsem se ho zeptala, ani se malinko nezastyděl, přiznal se. A já husa mu před týdnem zase něco pověděla. I přes to, že jsem ho prosila, aby to nikde jinde než mezi námi nevyznělo, přišel ke mě a kamarádům a začal se mi "vysmívat" ne tak úplně, ale brala jsem to tak. Neměl špetku slušnosti, soudnosti prostě ničeho. Ještě se u toho na mě usmíval! Vsadím se, že vím, co udělám až ho příště potkám, povím mu další tajemství, aby se to mohl dozvědět někdo další. Já už to říkám jen proto, aby řeč nestála. Možná by se to mělo změnit...

2 Anet Anet | Web | 6. listopadu 2011 v 1:41 | Reagovat

To je zase o výběru přátel, i když máš pravdu... můžeme s někým jít bok po boku několik let a pak jednoho dne zjistíme, jak moc jsme se v něm spletli. Dáme druhou šanci a buď se z toho ten druhý poučí a nebo nám ublíží znovu, ale pak už bysme se měli od něj držet dál a nevěřit, neříkat mu nic, na čem nám záleží a naopak si to střežit.
I já patřím k těm lidem, co dávají několik šancí a co poté vždy odejdou "se staženým ocasem", zatímco ti druzí s ocasem nahoru.
Otázka je, jestli se poučíme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama