- Ohlédněme se... rok zpět. - (2.část) -

22. října 2011 v 21:08 | Anet |  Vzpomínání na Anglii
Sedm ráno... budíček... "dobré ráno v Oxfordu".
Tak přesně tuto větu bych si dala líbit při každém vstávání.


Všichni se zmateně začali rozhlížet, vykukovat z okýnek, ale zatím nám byl nabídnut pohled jen na benzínku, kde nás řidiči vyhodili a nechali mrznout dalších 20 minut, než si vypili kávičku.
Ceny se kapánek opičily po něměckých kolezích. :) Co mě mile potěšilo, byly poličky s knihami, které byste na benzínce na kraji města rozhodně nečekali.
Až poté, co se řidiči uráčili propustit ledové sochy do tepla a po jednom dni cesty i útulna autobusu (protože dítěti stačí říct jednou, že autobus bude po příštích šest dní jeho domovem a dítě si ho zařídí i s květinou v rohu kotce), konečně jsme se mohli začít kochat a vzdychat nad architekturou toho města.
A poté, co jsme všichni doachali, nám zastavili na "Ice Ring", což vlastně nebylo nic jiného než vetší parkovišťátko se stojící halou pro bruslení kousek opodál. Také nám bylo řečeno, že až se ztratíme (už tenkrát zjevně počítali se ztrátami na životech) , máme se ptám po tomto místě. Což o to, ptát se můžu, ale rozumět...
Vesele jsem seskočila ze schůdklů autobusu, odhodlaná umřít na uchození, nasadila si (jako jediná ze 40 lidí) zimní čepici, za ruku popadla Kačorku a hlasem hodným vraha jí řekla: "A opovaž se ztratit."
Stejně vesele jsem kráčela za profesorským sborem a kroutila krčkem o 180° jako malé dítě při návštěvě hračkářství.
O pár okažiků dál došlo i na momentky s čerevnou telefoní budkou, poštovní schránkou a pobíhání za autobusem, samozřejmě ne českým, kterým jsme přijeli, ale anglickým.
Jelikož naše škola odmítla brát si s sebou v ceně zahrnutého průvodce cestovní kanceláře, modlili jsme se, abychom se dostali přesně tam, kam jsme potřebovali, a nejednalo se o nic jiného než známou oxfordskou univerzitu.
S užaslými výrazy jsme u ní i za deset minut pěší chůze (chápej nadskakování) stanuli. Paní profesorka, která na sebe ať už dobrovolně, nebo pod hrozbou, vzala pozici hlavního průvodce, se hrdě postavila před nás a pozadí univerzity a její úsměv nám dával němou odpověď na naše předešlé pochybnosti: "Ještě někdo ráčí pochybovat, že se někde nevyznám?"
Se sklopeným zrekem jsme stejně němě odpovídali: "Ne."
Bohužel pro naše již předtím prokřehlá těla jsme zjistili, že na prohlídku jsme přišli o trochu dříve a tak se těla rozhodla, že v chladném ránu nehodlají setrvat další hodinu nehybně stát a půjdou se namísto toho projít po okolí.
Moc daleko jsme nedošli. Těla to vzdala, jen co zahlídla park (pro lepší pochopení, kam až jsme s naším odhlodláním došli, stačí říct, že pak náležel univerzitě a vlastně s ní i sousedil).
Cestou jsme se stačili pokochat jen místní protékající říčkou (ne, její název po mně nesmíte chtít), kde se každý rok koná turnaj mezi Oxfordskou univerzitou a Cambridgskou ve veslování. I v těch pár stupních nad nulou se tam proháněl v trikotu nějaký blázen na veslici. Dodnes mu patří má poklona a pokleslá čelist.
Také jsme viděli krávy. Né, abyste si předtavili stádo krav pochodujících oxfordskými ulicemi s pasáčkem opodál! Krávy se pásly v parku. Ne, nežertuji. Jdete si po pěšince v parčíku, kde kolem vás běhají studenti a pasou se krávy. Normální jev. Ne že bych v České republice žila někde na statku, kde bych to vídala denně, v Česku spíš potkávám krávy před školou v lidské podobě, ale o tom jiná.
Město si pro nás připravilo i první zkoušku odvahy a tělěsné zdatnosti, aneb kdo má panickou hrůzu ze stísněných prostorů, neumí zadržet dech a změnšit se tak o polovinu, neměl šanci. Pravda, když jsem prolézala důmyslně navrženou brankou, aby se jí za žádnou cenu nedostala maminka s kočárkem nebo dědeček s kolem, uvažovala jsem o tom, jak asi vypadá takový anglický hasič a jak mi Kačora (stále se duchaplně držela při mé osobě) bude závidět, až mu po vysbobození skončím v náruči.
Hasičský zásah se nekonal = vítězoslavně jsem se prosoukala na druhou stranu k hloučku studentů pozorujících, jak si s úkolem poradí zbytek, a Kačorka. (Samozřejmě jsem musela jít první, přeci nedovolím, aby si prohlížela krásy univerzity a já trčela uvězněná v brance. Pěkně by pykala se mnou. :))
Oxfordská univerzita. Co dodat? Jedním slovem dokonalost. Ohromila mě, dojala...
Uvnitř jsem opět viděli skvostnou architekturu, jídelnu, která se stala inspirací pro filmaře HP a oni podle ní navrhli Velkou Síň. Dokonce nás tam odhytil postarší pán a upozornil nás na jeden porterét na zdi, jenž byl namalován tak, aby vás probodávl pohledem, ať už jste v místnosti kdekoliv. Musím říct, že to bylo až strašidelné, obzvlášť pro Kačorku, která mi neúnavně do ucha šeptala, že ten "dědek" se na nás pořád dívá. Dost se jí ulevilo, když jsme vyšli ven.
Místnost byla zařízena do nejmenších detailů - na podlouhlých stolech stály svítící lampy, talířky, skleničky, ve zdech bylo vystaveno několik krbů, nad nimi jeden vedle druhého portréty... a celé příšeří dodávalo všemu až takový zvláštní nádech přepychu.
Na nádvoří, kde jsme dostali do rukou mapku a první rozchod (uááá), jsem se zvěčnili a jali se pátrat, ve kterém číslíčku právě stojíme. Nakonec jsme se zázrakem dostali i do katedrály. Na tomto místě musím zmínit i ohromující oltář a mozaikové zdobení oken.
Zpestřením celé prohlídky byl sbor jakýchsi studentů, kteří chodili po celém areálu a pokaždé se někde zastavili a zpívali, pak popošli za zvučného zpěvu, který se v ohromných prostorách rozléhal, dál a vše se opakovalo.
Měli jsme z nich strach. xD
Na naše nesčetné otázky, co "jsou zač", profesorka, na níž byla znát nervozita z nevědomosti, odpovídala, že nejspíš cviči na představení.
Tak cvičili a my na ně střídavě s úctou v očích hleděli a dávali se na ústup.
Dostali jsme se ven. Ještě pár pouličních rohů dál to v nás hlodalo a ohlíželi jsme se, zda nás nikdo nepronásleduje.
Z jednoho kostela do druhého. Aneb, ocitla jsem se v chrámu božím za půl hodiny už podruhé. Babička by mě jistě pochválila. Děvčicu dostanou doma do kostela maximálně na Štědrý den a to jsou ještě rádi a v zahraničí vymetá kostely jak hospody. :)
Z počátku nám s Kačorkou nebylo úplně jasné, co tam děláme, brzy se nám dostalo vysvětlení.
Brzy se nám udělalo z vysvětlení zle. Brzy jsem začala panikařit a vykřikovat: "nikdy!".
Aniž bych se nadála, lezla jsem po žebřících, úzkých schodech a za pomocii držení se lana, vzhůru. Do věže. Nevím přesně, jak se to stalo, ale po procitnutí jsme s dechem s hrůzou zjistili, že lezeme jako první. V patách dvacet studentů, nedočkavých, co spatří nahoře. My jsme se s dechem zatím jen modlili, aby nějaké "nahoře" bylo a pokud možno co nejdřív.
Už se mi před očima promítal obrázek rodičů a profesorského sboru, jenž půjde sdělit tu smutnou zprávu.
"Je nám líto. Zemřela."
Zalapání po dechu. "Kde?"
"V kostele."
"Aspoň nebudeme mít práci."
Užuž jsme to vzdávali, když tu najednou dech spatřil světlo. Chtělo se mi říct, že to je konec, už si pro nás jdou.
Sýpavé: "Já... už... nemůžu... " z úst Kačorky mě předběhlo.
Když se přede mnou a hlavě PODE mnou rozprostřelo celé město, já se třesoucí rukou držela zábradlí, které mi dosahovala sotva k pasu, v hlavě jsem si říkala, že to sezení na lavičce v parku, jak jsme si na začátku představovala, že mě budou šetřit, by vlastně nebylo až tak špatné.
Pomalu, nejistou chůzí, jsem se posouvala po obvodu věže, až mě na konci zastavila zeď. Další šok následoval po uvědomění si, že dokud se těch dvacet lidí za mnou nevrátí stejnou cestou zpátky, nevrátím se ani já. Jakmile tutu informaci pošeptal mozek žaludku, ten zareagoval po svém a začal mozku naléhavě šeptat, ať proboha začně jednat, jinak neručí za to, co s tím udělá jeho obsah, až se to dozví i on. Mozek následoval žaludkových příkazů, ovšem pusa byla rychlejší a stačila nejbližšímu okolí říct, že jsme v prd... v minutě se rozeřval náš ocas u zdi na ocas u východu, aby se přestal kochat a začal lézt dolů, jinak se setkáme až dole pod věží, neboť slabší jedinci jsou připraveni skákat. Za vydatného remcání, které k nám doléhalo vlastně za zdí, která nám bránila jít dál, se začalo něco hýbat. Trvalo, na mě, někonečně dlouho dobu, než jsem se mohla pohnout i já a jít slaňovat po laně knězi do náruče se slovy na rtech, že by po této prohlídce měli mít dole připavené rakve.
Skutečně nezapomentutelný zážitek, který skloubil nádherný výhled a debatu mého a Kačořiného žaludku, čí obsah spatří chodci pod námi dřív.
Šťastně nohama na zemi, ve správné nadmořské výšce, jsem pak posílala domů mamince mmsku s fotkou věže a větou, že jsem přežila. Až doma se pak dočkala významu těch slov.
Posvačila jsem jablko, páč žaludek se ještě necítil zcela připravený na plnohodnotný oběd a vydala se bledá za naším průvodem městem.
Naštěstí se již nikam nestoupalo. Jen jsme se mihli kolem několika muzeí nejrůznějšího zaměření, která vypadala maximálně na tři patra.
Sbor (macecha a otec) nás dovedl do centra plného obchodů, kaváren, stravovacích zařízeni jako McDonalds, KFC a tržišťě a se slovy "děti, bavte se, támhle máte to, támhle tamto" zmizel za nejbližším knihkupectvím.
Děti se rozprchly.
Já a Kačora jsme se rozprchly do toho knihkupecctví. Jmenovalo se Blackwell a já, jako milovník knih, jsem se ocitla v ráji. Čtyři patra, nad zemí i pod zemí a všade kolem vás jen knihy, knihy, knihyyy! Povím vám, vydržela bych tam dny. S otrávenou Kačorou jsem tam vydržela 15 minut. Zato jsme si prohlédly i záchod. Tam se nám stala taková zvláštní příhoda. V kabince se mi nějak začala točit hlava, ale mně se spíš zdálo, že se hýbe celé knihkupectví. Tak se jí ptám, zda to také vidí. Ona mě v ten moment začala považovat za blázna, jenž se předávkoval Kinedrylem. To nařčení jsem odmítla. Za pár vteřin se o točení nicméně přesvědčila i ona. Dodnes nevíme, jestli to skutečně bylo způsobeno dozníváním léku, nebo se ten dům hýbal. :)
Až po návratu domů jsme zjistily, že z centra nemáme žádné fotografie. Jakmile jsme totiž spatřily to množství obchodů, neodolaly jsme a vrhly jsme se na ně, fotka nefotka. U některých s oblečením jsem se vždycky zastavila opodál a poslala Kačorku dovnitř k první cedulce s cenou. Ta se pak buď vrátila a významně zakroutila hlavou, načež jsme šly dál, nebo nahodila úsměv od ucha k uchu vyjadřujícící, že je to i pro naše finanční možnosti. Skutečně jak ve filmu Pretty Woman "na Vás tu nic nemáme".
Po chvilce cestování po obchodní třídě a vyhýbání se nesčetným davům lidí, se do nás začala vkrádat zima. Už při příjezdu do Oxfordu jsme se na celičký autobus chechtali při vtipkování paní profesorky do mikrofonu a upozornění na některé lidi za okýnky busu a označení "šmatlavý národ" při pohledu na obzvláště šmatlavé jedince. Tentokrát nám zůstával rozum stát, jak si můžou Angličané 11.října vzít šaty, lehké bolérko a na nohy, vážení... na nohy ŽABKY! Pozorovat tu situaci, kdy na lavičce sedí dva zachumlaní ekymáci a okolo vás Angličané, mající léto, tak se posmějete. I já se smála a sedla si s eskymákem č.2 na lavičku a nenápadně ukazovala na zvlášť lehce oblečené jedince. :) Vím, dnes už to vím, že jsou na to díky tamnímu počasí zvyklí, ale onehdy to bylo vskutku k nepochopení a pro rozum, který zůstal stát, jsme se museli neustále vracet.
Promrzlé jsme se vydaly do McDonalda. Tam mi jaksi nerozuměli, že bych si přála Chicken Fresh a místo toho jsem vyfasovala Cheeseburger a každá z nás po vanilkovém šejku (hm, rozumné si dávat po chřipce a v takové kose ledový nápoj, ale co..., měla jsem na něj chuť? Měla! :)).
Došouraly jsme se k nejbliží lavičce a zasedly k jídlu. Hotová hostina.
Když jsme doobdivovaly takové, ehm... zvláštní lavičky, o které se můžete jen opřít, nikoliv se na ně posadit a částečně pochopily jejich účel, posunuly jsme se kousek dál, do slepé uličky, která ústila do tržiště.
Tam nám to moc nevonělo. Zato tam měli krásné krámečky, celkově se mi líbí ty cedule nad nimi a výlohy a to po celé Británii, v Čechách to nevidíte. Tak se kochejte! :)
Ke konci rozchodu, kdy nám zbývala dobrá hodina, se všichni shlukli před pizzerií a svorně poposedávali po všem možném a nadávali na vlezlou zimu. Ta potvora nám vlezla až pod spodní prádlo. Jen jsem s obavami čekala, zda se horečce nebude chtít vrátit do po dni zmoženého těla.
(Zpestřením čuměním do prázdna před námi nám byla místní (snad) Japonka, která také lehce oděná pobíhala z pizzerie ven, z venku do pizzerie, než si nakonec za své stanoviště pro přešlapování na místě zvolila metr před námi a jala se telefonovat v její rodném jazyce, ale takovou dobu, vážně bych nechtěla vidět ten účet za telefon.)
Jooo, abych nezapomněla... v batohu jsem si odnášela z Blackwellu mini knížečku o HP, sbírku cdeček Michaela Jacksona a z univezity, kam jsme vzeli do moc pěkného obchůdku (a kde jsme obdivovala knížky s Alenkou v Říši divů od Carolla, a achala nad 3D plakáty Kloboučníka (koho jiného než J.Deppa), minipropisku, na níž je napsané "My pen".
Žádné veledary pro rodinu, ptáte se? Nebojte se, i na ně dojde + příhody s nimi spojenými. Kačorka pro mamku koupila to samé cdečko. V obchodě jsme se málem pohádaly, páč jsme o něj měly zájem obě a našly jsme jen jedno. První jsem ho našla já, ale zprvu jsem o něj nejevila přílišný zájem, tak jsem jí ho přenechala. Po objevu, že nemají (aspoň já ho neviděla :D) cd s Within Tempation jsem se jala dělat ukřivděnou a žádala, aby se šla zeptat naší chatrnou angličtinou, zda nemají další na skladě. Se staženými půlkami jsme se rychlostí šneka sunuly ku pultu, když v tom... áno, čtenáři, Anetka objevila to samé cd na poličce. Sláva! Na ztrapnění nedošlo.
Zato v knihkupectví... nooo, raději pomlčet. No, tak jo... povím vám to. S připravenou frází, zda mají biografii Deppa, jsem šla za prodavačkou, ta kupodivu mé maličkosti i pochopila, avšak já nepochopila, co začala blekotat. Po upozornění, že nejsem rodilá Angličanka a musí na mě pomalu, následovalo další blekotání, až jsem vše odkývala a se staženým ocasem se odklidila co nejdál. Omlouvá mě snad, že ani Kačír neměl tušení "o co go".
Profesorky si dávaly na čas. Asi si říkaly, že se moc studentů při prvním rozchodu u univerzity neztratilo, tak to zkusí s umrznutím. Pch.
K autobusu na Ice Ring jsme doslova běželi, jaká nám byla kosa.
Řidíč ze začátku protestoval, že jdeme moc brzy a netouží po zdemolovaném autobusu, ať se zahřejeme pobíháním po venku, ale po spatření rozzuřených býků nám přece jen raději otevřel.
Poté, co jsem se konečně uvelebila (a zalila naší květinu) si Kačín vzpomněl, že "musí", a musel i přesto, že byl než jsme nalezly do autobusu. Přes minutu jsem se jí snažila přesvědčit, že "nemusí", pak na mě vyprskla, že ona možná ne, ale její močový měchýř ano a jestli jí uhnu. Nu co, tak jsme i se řízkem uhnuli a čekali, jestli se mylady podaří najít wc. Hledala ho dlouho, což soudím z toho, že jsme mezitím stačila spořádat celý řízek a ona pořád nikde. Začínala jsem si dělat iluze, že už se nevrátí, když se konečně objevila ve dveřích a do našeho skromného příbytku zavlekla i novou nájemnici - zimu.
Ručičky zamrzlých hodinek ukazovaly k sedmé. Dvanáct hodin ťapkání za námi.
Zmocnila se nás nervozita... Co rodina? Jaká bude? Budeme jim rozumět? Jak asi vypadá místo, kde žijí? Nebudou to černoši?
Autobus se konečně rozjel, naše nervy taky. Mé běžely olympiádu.
"Půlku vás vyhodíme na první zastávce Pegasu's Road, druhou půlku o kousek dál. Ti, co budou vystupovat jako druzí, ráno zase nabereme o půl hodinky dřív, v půl osmé, na Pegasu's Road v osm."
Ááá, Kačíííí.
V buse vládlo naprosté ticho, každý přemýšlel nad svým osudem, kde skončí, jak skončí... a nikdo nevěděl, jestli vystupuje jako první, nebo druhý...
Kačííí, kam půjdeme? :/
Na Pegasu's Road (obytná čtvrť za městem, plná typických britských domků) vystoupil celý autobus. Vypadali jsme jak kupičky neštěstí. Na zádech batůžek, u nohu kufr, v rukou polštářky, dečky... jak z Honzíkové cesty.
Pláč se zatím neozýval. Já si pod vousy dokola mumlala: "hlavně ne černochy." Né, že bych byla rasistka, ale nějak jsem z černošských rodin neslyšela nic dobrého. Kačora se mě jala následovat a přebírat strach, který jsme si po chvilce přehazovali jak koudel.
Opodál zaparkovalo auto. No, hádejte, kdo z něj vystoupil... černoška.
S Kačorou to málem seklo, já sekla na zem s těžkou taškou a začala se modlit o to úpěnlivěji.
Celé to divadlo organizovala naše paní profesorka a britskou stranu zastupovala jakási mladá slečna (dodnes si nemůžeme vzpomenout na její jméno... snad Katlin.)
Vypadalo to asi tak...
1. Černoška si nás změřila podezíravým pohledem.
2. My ji zoufalým.
3. Černoška přistoupila k té slečně a něco jí říkala.
4. Naše profesorka si až teď začala uvědomovat, komu ty děti svěřuje.
5. Slečna se podívala do neznámého seznamu a obrátila se na naši pani profesorku.
6. Ta se koukla do svého seznamu a vykřikla dvě jména.
7. Kačora se sesunula... úlevou.
8. Dvě jména se sesunula zděšením, po probrání popadla svá zavazadla a vydala se za černoškou, která na ně absolutně nečekala, do auta, připravena na smrt a obchodování na černém trhu.
Nevím, jestli jsem se tenkrát klepala víc zimou nebo strachem, každopádně jsem se klepala jak čivava, vyndaná po týdnu z mrazáku.
Zleva přijela mladší žena s golfkami a asi dvouletou holčičkou.
Teď jsem se kapánek zděsila já, páč jsem nechtěla jít do rodinky s dětmi (nevím přesně proč, ani Kačínovi jsem to nedokázala vysvětlit).
Proběhl proces, jako je popsaný výše.
K ženě připadli dva chlapci a pěšky se pěkně s několika kilovými zavazadli vydali do temnoty.
Za pár vteřin přijeli hned dvě auta. Z jednoho vystoupil postarší, tlustší pán a z druhého tlustší paní.
Podle potřeby jsem si upravila modlitbu na "hlavně ne chlapa." Do ucha jsem Kačísovi zaujatě líčila, jak bychom se měli u té tlustší paní, že ta určitě ráda baští a nebudeme hlady. Kačín nadšeně souhlasil, páč vztah k jídlu máme obě. No, kdo nemá? :)
Oba se přiblížili ke slečně, slečna ke svému seznamu.
A já jen procedila do prázdna, že "při našem štěstí budeme mít chlapa."
Chvilka napětí.
Nooo, měli pravdu, ti odborníci... ženský šestý smysl se nikdy neplete.
"Nováková, Martinů..."
Žuch.
To bylo srdce, šlo navštívit žaludek, jak se mu vede po dopoledním zážitku.
S těžkými bágli jsme přikvačili k naší profesorce a pištivým hláskem se zeptali: "Kam jdeme?"
Kolem organizace zavládl menší chaos. Nikdo nic nevěděl. My stály na jedné straně, pán na druhé, organizátoři se o něčem dohadovali... já bych věděla o čem... o našich životech.
Zopakovala jsem, no, vykřikla, otázku.
Před odjezdem jsme dostali lísteček s příjmením, tel. číslem a adresou rodinky, ale copak mám teď chodit po domech a zvonit a "chcete mě?".
Profesorka jen ukázala rukou na dotyčného pána.
Máme to zpečetěný.
Vyměnily jsme si s bobem pohledy a došlo nám, že s taškama se těžko utíká, navíc po tmě a barák jako barák (ty britský od sebe nerozeznáte ani s lupu).
Jen jsem k děckám, co nás pozorovaly a loučily se s námi (navěky) zamumlala: "Mějte se." = "Hodně štěstí v životě."
Poodešli jsme opodál k autu.
Řekli si Hello, hello, potřásli rukama (pán měl stisk, že mi málem rozdrtil záprstní kůstičky, a já se v duchu omlouvala nebohé ruce za příkoří, které musí se mnou snášet s dopisování sešitů a ještě se stiskem obra).
Hodili jsme báglíky do kufru auta a dva Honzíkové se nasoukali na zadní sedačky.
Motor naskočil, srdce poskočilo na cestě k patě.
Vypukla... (třětí světová)... zdvořilá konverazce.
Jaká byla cesta... jak dlouho jsme do VB jeli...
18 hodin.
Cože?
(Gggr, to si myslí, že Česko je za rohem?)
To musíte být unavené.
To si piš.
A hladové.
Hmm... (jooo, kdybys věděl, čím si naše žaludky prošli.)
Jedna zatáčka, druhá... snaž se zapamatovat si cestu, až budeš v noci prchat.
Pátá... snaž se vzpomenout, kde se zatáčelo u čtvrté. :)
Zabrždění na příjezdové cestě.
(Přiznám se, že jsem ZHRUBA tušila, kde se zatočí naposled. Hledala jsm to s jednou kamarádkou na mapách Googlu den před odjezdem.)
Honzíkové se vysoukali z autíčka, ve kterém cestou zjistili, že si nemají kam namáčknout nožky a na vyzvání (bez báglíků!) vstoupili do domu. Já, vychovaná dívka, jsem se zouvala už na chodníku, a zasyčela na boba, ať následuje mého vzorného příkladu... no, nakonec nám bylo řečeno, že se máme zout až uvnitř. Ok, no problem.
První dojmy?
Stojím v kuchyni, předsíň neexistuje.
Ale, líbilo se mi tam.
Nic přeplácaného, vše v jedné barvě, útulné, sálá z toho teplo domova.
Tak se představme...
My name's Anet... nepochopil, tak ještě jednou...
My name's Kate... pochopil. Ccc...
My name's Danny...
Denny?
No, Danny...
Sakra, :/
Samozřejmě, první otázka, co ze mě vypadne, je... žijete sám? Tak logicky, manželku nevidím, vidím pedofila...
Pán se zarazil.
Pak ze sebe začal hrrr soukat, že nééé, že manželka je ještě v práci.
No, asi mu má domněnka pedofila došla.
Obhlídka domu.
Jen jsem se utvrdila v tom, že Britové mají víc vkusu než Češi.
Po příkřejších schodech bez zábradlí nahoru, chodbička, na pravo po pravé ruce ložnice (tam se prohlídka nekonala, škoda... :)), proti hned koupelna. Na levo po levé ruce pokoj jejich syna Liama (22 let, díky bohu!), proti náš pokoj.
Menší, útulný. Zařízený do béžové jako nábytek, koberec, skříň a modré, povlečení postele (mj. patrová), závěsy, lampička...
Při návštěvě koupelny jsme byly požádány, abychom byly umyté do deseti večer a ráno se v ní zdržovali co nejméně, protože je tam nával, také nám vysvětlil, jak se používá sprcha (no, právě jsem vylezla z jeskyně, je to na mě ještě znát, že... :)), ale nakonec jsme to při prvním užívání shledali jako užitečné.
Večeře bude za 10 minut.
Než jsme se nadáli, Danny nám vytáhl zavazadla až do pokoje. S mým měl, pravda, menší obtíže.
Tak jsme si vyplesklé sedly opatrně na postel, já jen konstatovala, jak je pěkně měkkoučká, a koukaly kolem sebe, vnímajíc ty změny.
Chviličku jsme poseděly mlčky, snažíc se vše vstřebat a dostat ze sebe kloudnou větu, která by tu druhou nevystrašila.
"Mají to tu pěkné, což..."
"Pán vypadá slušně..."
"Postel je velikááá..."
"Takže máme být umyté do deseti večer, pochopila jsem to správně..."
"Jak nerozuměl mému jménu..."
- Smích -
V ten moment jsme byla každá ráda, za to, že nejsme samy a máme navzájem jedna druhou. Nedokázala bych si představit tam sedět sama, v tichém pokoji, jen ze zdola doléhaly zvuky připravující se večeře.
V ten moment mám boba nejraději a nedala bych ho. :)
"Dinner is ready..."
Svlékla jsem si svetr a sešli jsme k večeři.
Na talíři ležel pořádnej kus pizzy a legračně zakroucené hranolky. Ulevilo se mi. Bála jsem se, aby první večeře nebylo typické "fish and chips", protože jsme v té době ještě ryby po nehodě s kostí v rku nejedla (až později toho roku jsme našla potřebnou odvahu).
Pobídka k usednutí ke stolu.
Nalily jsme si do sklenky balenou vodu (tu já tuze nerada, samotnou, neochucenou vodu nevyhledávám, ale Britové ji pijí pořád, takže jsem se přizpůsobila, navíc jsme věděla, že nahože v batohu mám ještě půl litru minerálky z domova). A začali kapánek konverzovat.
Jednu věc ale zmínit musím a to, jak nám Danny řekl, že teď budou jako naši rodiče dom, že ji můžeme cokoliv říct a nebát se a vůbec se chovat jako doma.
Ta slova mě zahřála u srdce a vyhnala myšlenky o pedofilovi. :)
Ptal se nás, kolikrát jsme již byly v Anglii, kde...
Také se nám mezi šesti očima pochlubil, že zná Prahu, byl tam a také byl v... no, jak to říct slušně... striptýzovém klubu. Tak a máte to na tvrdo. :) Myšlenky o pedofilovi se vrátily jak na podzim vlaštovky. :D
V půlce jídla se znenadání z venku ozvalo bouchnutí dvěří od auta, domovní dveře se odemknuly a dovnitř vešla baculatá paní. Jako by do nás s Kačorou uhodil hrom, vyskočily jsme od jídla (a daly se na útěk :D) a hrnuly se jí podat ruku a představit se. To žasnete nad tím vychováním, co? :)
Paní se naopak představila jako Jenny...
Danny a Jenny, jak lehké na zapamatování.
Paní poznamenala, že doufá, že jsme měli příjemnou cestu a zmizela v obývacím pokoji, který nám zatím zůstal skrytý za zády.
Danny se po několikáté zeptal, zda je všechno ok, my jsme ok a nechal nás v klidu povečeřet.
Já předvedla scénku se salátem,... no, to snad raději ani zmiňovat nebudu. Co byste si o mně pomyslili?
V tu ránu, co nám zmizeli oba za zády, rozkecali jsme se po česku a že nám hubka jela...
Zrak nám prozkoumal kuchyň, rybičky v akváriu za mými zády, kde asi mají ledničku, přístěnek pod schody jak z HP...
Já pořád vzdychala že svou porci snad ani nedojím, kolik toho je.
Také jsme prozkoumaly rodinný erb nad dveřmi. A vyčetly z toho nečekané věci, jako jméno Jenny za svobodna. :)
Nakonec se Danny vrátil, znova nám položil jeho oblíbenou otázku, zda je vše ok a zda si dáme dezert.
V otázce jídla jsem se vždycky obrátila na Kačorku, páč ta to stejně musí otestovat jako první a já jen pozoruji, co to s ní udělá a neudělá. Ta nadšeně souhlasila, aneb vyzkoušet se musí všechno, i za cenu otravy.
Zjistili jsme, kde mají ledničku! :D
Z té, vestavěné ve skříni, se vytáhly dvě krabičky a my se vrhly koštovat.
Pokud si matně vzpomínám, složení spočívalo v jahodové směsi nahoře, jogurtové uprostřed a "žmolenkové" na dně.
U pojmu "žmolenka" jsme se s bobem vydrželi přít sedet minut. Já tvrdila, že je to jako taková ta drobenka, co mamka doma dává na buchtu, Kačora tvrdila zase něco jiného. Nakonec jsme došly k záveru, že obě myslíme to samé, jen to známe pod jinými názvy. :)
Nakonec jsme po další otázce "ok" poděkovaly, pochválily jídlo a vydaly se do "našeho" pokoje vybalit pyžámka, kartáčky...
Kačín šel testovat nástrahy koupelny jako první a já psala smsky domů, že jsme v teple, střechu nd hlavou máme, najíst jsme dostali a voda podle zvuků z koupelny taky teče.
Kačín se vrátil s tvrzením, že je tam bezpečno.
Koupelna byla zařízená do bílo-černé barvy. Kromě slabého proudu vody, kdy jsem se snažila šetřit vodu, aby mi nepřišel někdo tlouct na dveře, ať už vypadnu, ale zároveň smýt všechen šampon, obzvlášť z očí, si nemůžu na její službu stěžovat.
Ručníky jsme pověsily na rohy postele, upravily se do podob ucházejících strašáků a za odkapanávání zbytku vody z vlasů jsme sestoupily po vražedně strmém schodišti do obýváku, abychom se omluvily, že dnes večer už nebudeme konverzovat, protože jsme unavené a raději zalezeme do peřin.
Ještě předtím jsme ale předaly dary Dvou králů. Teď nevím přesně, kdo z nás šel jako první, každopádně Kačín za svou osobu předhodil becherovku, lázeňské oplatky a svíčku, já pro změnu slivovici, lázeňské oplatky (do zásoby) a nástěnný kalendář s Českou republikou. Až na místě mi došlo, že v anglických piďi domečcích se stěží najde místo pro metr krát metr, navíc když ubohý kalendář neladí do barvy žádné z místností. Dodnes nevím, na kterém grilování při podpalu zahynul. :/
Paní se dokonce obtěžovala zvednout znavené nohy z konferenčího stolku a jít si dary převzít a poděkovat, při pohledu na x balení úplně stejných sušenek se jen pousmála a poznamenala, že Danny sladké rád. Já taky!
Otázala se, jestli chceme následujcího rána vzbudit a já než si vzpomněla v deset večer na frázi "ne, nemusíte", aby to vyznělo aspoň malinko slušně, plácla jsem první yes, co mi přišlo na jazyk a odkráčela do pokoje.
Zabrala jsem si spodní palandu, Kačín vystoupal na její vrchní slepičí bidýlko, prodrbaly poslední několik minut, postěžovaly si na tu pitomou sprchu, nastavily budíka na třičtvrtě na sedm (já si ještě lupla na noc půlku Paralenu pro jistotu) a zapluly do anglické říše spánku a teploučkých peřin.

- Chyby prosím kdyžtak opomeňte, psala jsem to na jeden "zátah" a je velice pravděpodobné, že jich tam bude jak naseto.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mary Depp Snape Mary Depp Snape | Web | 22. října 2011 v 21:41 | Reagovat

hezky píšeš,ale nemám čas to zrovna ted' celé číst..i tak ti zavidim...mi sice na benzikach nemáme knihy,ale máme barvíčka :DDD

2 Danus Danus | 22. října 2011 v 22:52 | Reagovat

Ufff, tak po nekonecnem odbihavani jsem to docetla ;) Na chyby jsem nekoukala,hlavne ze je to ctive...tesim se na pokracovani..musi to byt zajimave byt na tyden v cizi rodine..ja jsem tady sice uz skoro dva roky,ale proste jet na vymenny pobyt..to by se mi na skole tez libilo.
Me ted napadlo,jestli se delaji i vymenne pobytu i 'druhym smerem' anglicani do CR..

3 Anet Anet | Web | 22. října 2011 v 23:10 | Reagovat

Mary Depp Snape: Děkuju. x)

Danuška: Dá, naše škola sice "obojetné" výměnné pobyty realizuje jen s francouzskou stranou, ale je to možné i s tou anglickou.  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama