- Ohlédněme se... rok zpět. - (1.část) -

20. října 2011 v 17:39 | Anet |  Vzpomínání na Anglii
Nevím, copak to na mě přišlo... snad, že nedávno, přesněji 10.října, to byl přesně rok, snad že se mí spolužáci před týdnem zúčastnili výměnného pobytu ve Francii, snad že té vzpomínce denně věnuji alespoň okamžik, snad že už kamarádku unavují mé řeči, jak mi tam bylo dobře a snad, že jsem si uvědomila, že na to nechci zapomenout a co je psané, to je dané.


A snad bych vám konečně mohla říct, o čem tu tak básním. :)
Jak jsem řekla... 10.října tohoto roku to byl přesně rok, co se mi poštěstilo, světlo boží si mě našlo a já zavítala zpátky do milované Británie.
Vlastně to všechno, a tím myslím mé šílenství, začalo jedinou nepatrnou zmínkou na školní nástěnce... už v půlce pročítání prospektu jsem se obrátila na kamarádku po mém boku s výkřikem: "Jedem???", načež ona jen vyděšeně vyvalila oči a vsadím se, že v duchu uvažovala, proč si k sobě kdy v životě přivazovala takového blázna. A to ještě netušila, že ji pak tuto otázku budu pokládat několikrát denně a ona ji pak doma předávát rodičům s líčením, že pokud nebudou souhlasit, určitě ji unesu a pojede tak jako tak. Ano, byla jsem neoblomná, otravná, a Bůh ví co ještě, až nakonec chudákům rodičům na obou stranách nezbývalo nic jiného, než kývnout a jít si sehnat pořádnou kuklu, aby je na přepážce banky nepoznali.
Přála bych vám zažít na vlastní oči ty fišty následujícího dne k nástěnce, abychom se stačily zapsat, že JEDEME. Rodiče zatím nervozně postávali před Komerční bankou. :)
To však neznamenalo ani v nejmenším, že jsem milované kamarádce dala pokoj. Večer před tím, než mělo dojít k zaplacení zálohy, jsem zrovna volala přes Skype s Kačorkou (míněna má nebohá oběť) a společně ještě s jedním kamarádem a zničehož nic jsem pronesla, jestli to není hloupost, kolik to stojí peněz a že to "překvapivě" není zadarmo. Na druhé straně zavládlo na okamžik ticho a pak se ořval řev, že jsem to slyšela ze sídliště až k nám domu i bez sluchátek, jestli jsem se nezbláznila, co všechno obnášelo přemluvit rodiče, kteří se zrovna zabydlovali ve vězeňské cele a tak dále a tak dále. Mimochodem padla i poznámka, že by se mohlo stát, že bych se taky nemusela dožít rána po udušení polštářem.
A tak se cálovalo a schůzovalo a... létalo od čerta k ďáblu, rozuměj lékaře.
Co ten čert nechtěl, mamka druhý týden v září odjela na poznávací zájezd do Paříže (ano, v té době se ještě cestovalo, později nám dal účet v bance útrum na několik budoucích let), já začala pokašlávat (samozřejmě jsem to chytila od Kačorky, že...) a když se vrátila, tak já lehla. A že jsem si poležela... 3 týdny, a to prosím jsem nemocna maximálně vždy ten týden. Čtyřicítky horečky, na první antibiotika alergická, Penicilin nezabíral a pro mě pomaličku posílali sanitku do špitálu, což jsem odmítla jak já, tak i rodiče a raději se podepsal "reverz". Nakonec se šlo do třetích antibiotik, která po dvou dnech konečně začala zabírat, horečka se dala na ústup a mě bylo řečeno, že jsem prodělala virové onemocnění na plicích.
Upřímně se přiznám, že jsem v té době měla nahnáno. Děsily mne jak neustupující horečky, věčně nad čísílkem 40, tak i pohled pediatričky a slova, že se nedá nic dělat a musím do nemocnice (nikdy!).
Naštěstí jsem to přežila.
Zatímco jsem se doma potácela trasa postel - koupelna, Kačorka lítala ob den se sešitama k nám domů a pokaždé se na mě zadívala skleněnýma očima a vyzvídala, jakpak se dnes cítím, načež jsem zasípala, že to jde, ale že jsem ráda, že udýchám tu štreku do koupelny. Oběma nám v tu chvíli běhala v hlavě ta neposedná, dotěrná skutečnost, že když mám problémy se zadýcháváním doma, jak můžu běhat po Londýně za průvodcem a ještě stačit cvakat foťákem.
A nikomu to nedělalo větší starosti, jako mně samotné.
Poslední odběr krve (jelikož se při odběrech zjistilo, že jsem kdysi prodělala nemoc, o které jsem do té doby neměla ani ponětí, natož vyslovit její název a vidíte, zase už si jej nepamatuji, hlava děravá) a po dlouhé době cesta do školy, co to se mnou udělá.
Do školy jsem se po 2x delším čase než obvykle dopachtila, ačkoliv jsem se u vchodu už plazila po schodech a čekala na dech, který se zdržel.
Učitelé byli milí, jen co je pravda. Děťatko se po třech týdnech dovleklo s obtížemi do školy, s kyticí se nikdo neobtěžoval, ale s papírem a písemkou následující den ano.
Byl čtvrtek, já žasla, jak se spolužáci změnili, jak učitelé nezaháleli a plazila jsem se zpátky domů se zásobou papírů, že by to stačilo do kamen na celou zimu.
Odpoledne si dokážete představit... opisování sešitů mě samozřejmě neminulo, zato pravá ruka si na další den vzala dovolenou a nechala levačku, ať se o vše postará. Levačka nezklamala.
Rozloučení s kamarádkou, poslední otázky typu: "Kolik spoďár si bereš? Hlavně nezapomeň mp3..." a pádilo se dom balit.
Anet měla zabaleno za 15 minut (přičemž stačila psát na FB, jak je v prd... že to tam nemůže narvat) a ještě utíkala do obchodu koupit slivovici jako jeden z "darů" rodině.
V sobotu jsem byla oblíbána babičkou, která dělala, jako by mě měla vidět naposled a v neděli jsme se s dechem vsadili, kdo z koho.
Sportovní tašku, která byla teda extrémně těžká, jsem přenechala mamince a s batůžkem na ramenou jsem v jedenáct dopoledne vyšla před barák, ála vstříc novým zážitkům.
Došli jsme s dechem ke škole (první úspěch), kde stál již bus a Kačorka s delegací širokých příbuzných. Začala jsem pochybovat, zda jsem se opravdu nepřeslechla, že jedeme jen na 6 dní a ne na půl roku. Obrázky okolo postávajících studentů v obětích a polibcích mi nepřidaly a já jen procedila mezi zuby směrem k matce, ať se nepokouší.
Řidič měl menší problémy s uzvednutím mého zavazadla (cheh, chudák ještě tenkrát netušil, co ho čeká při zpáteční cestě xD).
Maminka ještě stačila poinformovat půlku učitelského sboru, že dcera se hádá s dechem a jestli by ty dva mohli šetřit. V duchu jsem si říkala, jak mě v metropoli nechají na první lavičce nebo na den zavřou do kabinky na London Eye a kochej se.
Konečně byli všichni násilím odtrhnuti od bližních svých a já šoupla Kačorku k oknu. Nedivte se mi. 180cm obr se přeci nebude dobrovolně mačkat na půl metru čtverečním, když si do uličky může krásně natáhnout nožičky. (Až v Londýně jsem poznala, že to byla chyba a přes Kačoru se špatně fotí.)
Jsme všichni? Dech sedí vedle? Připoután? Dobře, tak jedem.
Cesta to byla ukrutně dlouhá a to mluvím jen o té k českým hranicím. Kačora, jež obvykle hubu přes den nezavře, seděla vedle mě nezvykle tichá a já ji začala pravidelně po 5 minutách zpovídat, zda se jí nechce blinkat... (snad že bych si raději odsedla :)). Nechtělo, ani po mém občasném nakouknutí zpod časopisu a spatřením obrázku Kačorka+rohlík, Kačorka+řízek, Kačorka+sušenka... Kačorka chrní.
Rozvadov.
Zima.
Kačorka poprvé promluvila. Na delší dobu i naposled.
S Michaelem Jacksonem jsme to osladili.
Druhá zastávka... Německo... ty ceny! To si snad dělají... aha, tak nedělají.
Sleduji mířící zástup studentů k McDonaldovi a v duchu se usmívám, že další zastávky budou mít jistě kratší intervaly.
Ne, Kačoro, nikam! Nezapomínej, že sedím vedle Tebe a rozhodně nepotřebuji na oblečení obsah tvého žaludku.
Německo... Německo... áá, pro změnu Německo... sakra, v atlase se nezdálo tak velké.
Francie!
Půlka autobusu nadskočila, když profesorka začala zkoumat, jak funguje mikrofon. Zbylá půlka nadskočila v okamžiku, kdy došlo na zmínku o trajektu. Polospícím studentům to došlo ve chvíli... "a před vjezdem na trajekt projdeme pasovou kontrolou".
Vypukla panika a nelegální obchodování s Kinedrylem. Připadala jsem si jak ve středu apokalypsy a řvala na Kačoru, že musí jít o omyl, že přeci jedeme trajektem až při zpáteční cestě. Tak ne, no... detail.
Francouzská strana se nejevila nijak příjemně... my příjemní taky dvakrát nebyli. Dvě hodiny ráno a vy se usilovně snažíte nahodit přesně takový ksicht, co máte na občance, aby vám věřili, že jste to skutečně vy. Uvěřili, naštěstí... uvěřili i celému autobusu.
(Jen taková přípomínka... chovala jsem se ošklivě. Kačorka ještě v životě neletěla letadlem a tak jsem jí to, no... poučovala jako kdybych lítala na služební cesty pětkrát za měsíc... až později se ukázalo, že jsem ji poučila málo.)
Vychutnávala jsem si nájezd na trajekt... to víte, všude ti celníci v uniformách a ukazují řidičům kam zajet, jak je nepřejet... :).
Z autobusu jsem pak prchala s vlajícím Kačínem, jako by mi byla v patách FBI. Představa, že bych zůstala v dolních prostorech lodi a jen tak náhodou se nezavřely vrata (viděli jste už Vteřiny před katastrofou?), dodala mně i dechu kuráž a pro jednou jsme se shodli, že utonout se nám dvakrát nechce.
V horních prostorách se pozice vyměnily a já teď vlála za Kačorou, která ačkoliv byla na lodi podruhé v životě, dokázala najít WC neskutečně rychle. Tam jsme si chvíli pobyly (já stála u zdi a bavila se představou, jak by se zubaři usmívali při pohledu na ty zástupy lidí s kartáčkem v hubě, mimo jiné i Kačína) a pak se vydaly na příď. Brzy nám došlo, že ani umrznutí není to, jak si představujeme naši smrt a raději jsme se zase přesunuli dolů do obchodů... mezi první úlovky (ne ryby jsme nechytaly) na mé straně patří tři klíčenky a adaptér do eletřiny, protože, jak se zjistilo, v mé tašce se nacházel v trošku jinačí podobě. Kačorka se spokojila se želvami... plyšovými.
Pravda, že v obchodě to bylo tzv. o hubu. Hlavně procházení uličkami s voňavkami jaklo Dior, Gucci,... za rytmického houpání lodi.
Kačorka se mi svěřila, že jí je šoufem... nedivila jsem se. Má první plavba vypadala asi tak, že jsem seděla (tenkrát v dubnu) na příďi a užívala si vzduchu, jako bych jej měla odměřený, zatímco Kačín vedle mě žužlal jednu housku za druhou a na mé dotazy, zda mu není zle, s potuteným úsměvem a dalším kousnutím odpovídal, že nikoliv.
Nadopovaní kinedrylem jsem pospávali na všech možných vodorovných plocháh a v nejrůznějších polohách.
Ještě párkrát jsme vykoukli na příď, zda se nám v naprosté tmě nepodaří spatřit křídové útesy Doveru, ale nepochodili jsme.
Až se kolem nás mihl dav profesorek, že se přesuneme do busu.
Poznatek č.1... kinedryl má dlouhou dobu účinnosti. Bohužel, nebo bohudík? Pro pani profesoku, která si po prvním dotyku pneumatik s britskou půdou (sem musím zařadit můj výkřik na celý autobus: "Jsem doma!") ukořistila mikrofon, bohužel. Nikoho z přítomných skutečně ve čtyři hodiny ráno nezajímala bohatá historie Oxfordu, kam jsme měli za pár hodin dorazit. Ochota studentů se projevila a zase se vypařila. Někteří se rozhodli ji pomocí mp3 ignorovat hned, jiní, a mezi nimi i já, se to snažili chvíli vydržet, ale věřte... nedalo se to. Tak jsem posnídala řízeček a po vzoru starších se s vděkem obrátila na Evanescence. :) Kačora padla ihned.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kačorka Kačorka | 20. října 2011 v 19:51 | Reagovat

Úžasný! Místama jsem dostávala neuvěřitelné záchvaty smíchu :D. Je to skvěle napsaný, moc mě to bavilo.
V Británii s Tebou to bylo nejlepší! :)

2 Danus Danus | Web | 20. října 2011 v 21:57 | Reagovat

Super napsane! :) Hezky jsem se pri veceru pobavila..doufam,ze bude pokracovani ;)

3 Ellie Red Ellie Red | Web | 30. listopadu 2011 v 16:25 | Reagovat

Wow! Moc krásně napsané, místama největší záchvaty smíchu! :D Dost dobrý! :)

4 Anet Anet | Web | 30. listopadu 2011 v 20:54 | Reagovat

[3]: Za prvé tě obdivuji, že jsi to četla celé. :D Občas se dokážu rozepsat a nevím kdy přestat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama