"Nenávidím pátek" (2.část) / Nárok na Lásku

26. října 2011 v 21:53 | Anet |  Povídky
- Zatím bez kontroly betereadky. :) -


První, co mu přišlo pod ruku, byla flaška whisky.

Vztekle zavrčel, když ji popadl a zjistil, že už jí tam po jeho minulých návratech z místa, odkud právě přišel, moc nezbývá. Ovšem na jednu sklenku to ještě stačilo. Razantněji, než zamýšlel, odložil plnou sklenici na desku stolu, takže se tekutina přelila přes okraj a část jí na něm ulpělo. Zaznamenal to pohledem, ale nijak nezareagoval.

Darlen… Darlen Clarková - to jméno mu neustále rezonovalo v hlavě.

Doslova naráželo na jeho šedou kůru mozkovou a dožadovalo se pozornosti, zatímco on se snažil o úplnou ignoraci. Proč by taky ne? Neznal nositele toho jména, nevěděl o něm nic, jen kusé informace, které padly před půl hodinou v jedné tmavé místnosti.


Darlen Clarková…
…věk 22 let - ale přesto
…studentka - všechno
…svobodná - tam
…momentálně žijící kousek od Winchesteru - to jméno
…pocházející z mudlovské rodiny - bylo.

A žádalo pro sebe víc. Mnohem víc.

Prosilo.

O co vlastně?

Aby nedovolil vyrýt jej na náhrobní kámen, kde se za čas ztratí pod zeleným mechem? Aby nevymizelo ze rtů lidí, pro než to není jen slovo, kteří den co den budou k náhrobku chodit a plevel neúnavně hubit? Nedovolil nepříteli času zahubit jejich vzpomínky? Utišit ty rty?

A co když nedokázal nic z toho ovlivnit? Co když byl jen sebestředný "hajzl", kterému i po tom všem, čím prošel, záleželo na svém vlastním životě víc než na cizích?

Alespoň tak mu to vmetli do očí, přesně v tomhle znění.

Posadil se do křesla u krbu a prsty si jemně mnul spánky. Byl unavený. Nešlo ani tak o fyzickou únavu, ačkoliv ta tam taky byla… byl unavený životem, jenž byl nucen poslední roky vést. Jistě, mohlo to skončit hůř, vlastně počítal s tím, že to skončí hůř, že ON skončí hůř.

Hůř?!? Co je horší než smrt? Ta vlastní?

Natáhl se pro sklenici.

On žil. Nedoufal v to, ale musel si přiznat, že to tak je a neměl by se zpětně zaobírat tím, proč se tak děje, co je nebo bylo příčinou. Nevinný…jedno slovo… které leželo v žaludku půlce kouzelnického světa a ta mu to denně připomínala, takže byl vlastně nucen si tu zatracenou příčinu uvědomovat. Kdykoliv vyšel ven, ať už to bylo za účelem dokoupit na Obrtlé ulici potřebné přísady do lektvarů, nebo navštívit lékárníky s nabídkou lektvarů hotových (momentálně jedinou činnost, ze které měl zisk) - pokaždé se setkával s těmi tvářemi, které to měly v sobě jakoby vtištěné. Zračilo se v nich, v každé, opovržení, že si ten vrah, jenž by si svými oběťmi mohl dláždit chodník před sebou, chodí bez potrestání po svobodě. I proto dával přednost právě Obrtlé, kde hrozilo méně pohledů a kde se i pět let po válce stále držel obchod s pochybným zbožím neméně vyhledávaným než dříve a každý si dával moc velký pozor, aby mu z pod kápě nevykoukl ani nos prozrazující, že jeho majitel zde dělá něco nekalého a nepřeje si blíže poznat konkrétní obor Ministerstva kouzel.
Ptal se sám sebe, zdá jim může ty pohledy vyčítat, či nikoliv. Vlastně po celý svůj dosavadní život jim nedal jiný důvod, než proč ho nenávidět, nebo se mu z dálky vyhýbat. Tak proč by mu teď mělo vadit, že žije v bublině metr krát metr a živá duše si netroufne za ním do ní vejít.

Stáhlo se mu hrdlo, jak ostrá whisky stekla po jeho stěnách.

I ti lékárníci se pro lektvary přes jejich pulty natahovali s nedůvěrou v očích a v hlavě počítali, jaká je pravděpodobnost, že otráví zákazníky.

Žil se štítem vraha na prsou. O to, kolik lidí zemřelo jeho rukou za první války, se nikdo nezajímal, to nebylo podstatné, nechtěli to vědět, rádi si namlouvali, co chtěli. Podstatné bylo, že to byl on, kdo toho večera na věži zabil Brumbála. Jestli si pod ochrannou rukou toho starce za šestnáct let získal nějakou důvěru, tak ji také dokázal ztratit a trvalo mu to o mnoho kratší čas.

Důvěru chlapce, který už dvakrát přežil neměl ani předtím, natož potom. Celou dobu, co ho ve škole učil, mu to bylo ukradené, všechny ty jeho nesčetné pokusy vyvrátit ředitelovi naivitu a přesvědčit ho, že studenty o lektvarech učí masový vrah a zrádce v jednom. Věděl o všem a ani nepotřeboval veritasérum, aby to z jednoho nebo druhého dostal. Zato častokrát míval chuť si na Pottera počkat za rohem některé chodby a s hůlkou na krku mu konečně dát důvod. Jenže teď se pozice prohodily a krky taky.

Znovu se v myšlenkách vrátil k dnešnímu večeru.

Okolo vládla tma. Pro mnoho přítomných tváří to byla vítaná možnost, jak ukrýt sebe sama před pátravými pohledy, které stejně jako dotyčný, hledaly pevný bod. On sám jej pokaždé začínal hledat již při prvním vstupu do místnosti, až si po čase našel jeden a tomu zůstal věrný každý následující pátek v měsíci.

Nikdy předtím nebyl svému bodu nevěrný, až dnes… znenadání se ho zmocnilo nutkání pohlédnout do tváří těch prapodivných temných stínů na stěnách. Co by v nich viděl? V duchu se zarazil. Neběl by, rozhodně by neměl podobně uvažovat v této společnosti. Nesmí si dovolit ten luxus odvrátit své myšlenky jiným, než povoleným, směrem. Nesměl se nechat chytit v nestřeženém okamžiku.

"Luciusi?" tichý sykot ho probral ze zamyšlení. Několik tváří v mdlém světle ještě více zbledlo a zachvělo se, žádná z nich však nepohlédla tím směrem.

"A-ano, pane?" tázaný se zakoktal.

Severus se jen nenápadně ušklíbl. Tolik let, ale nic se nezměnilo.

"Jak pokračuje tvé špehování té mudlovské šmejdky, Grangerové?" poslední slovo bylo doslova vyplivnuto do chladného vzduchu.

Chvilka ticha, než Malfoy našel správné formulování informace a místo ve větě, kam strčit "pane".

Zase se mu myšlenky rozutíkaly, kam neměly. Z pro něj neznámé příčiny se dnes nedokázal plně soustředit. Chtěl se vrátit ke svým lektvarům, ke svým pevně daným postupům, kde si nemohl dovolit ani zlomek vteřiny odejít v myšlenkách jinam, poněvadž by ho to mohlo stát i život. Nechtěl být tady.

Kolikrát v jeho životě nastalo období, že nad sebou neměl nikoho, komu by musel zpovídat veškeré své chování a častokrát i ty myšlenky? Kolikrát se stalo, že i on za každou větou neříkal "pane"? Moc těch úseků nepamatoval.

"Už jsem zjistil vše potřebné, pane. Víme, kde žije momentálně ona, i její rodiče, kde pracuje, v kolik ráno chodí do práce a v kolik se vrací, co dělá ve svém volném čase, i to, že se s Potterem vídá zřídkakdy."

A přesně tohle mu zabralo měsíc, měsíc, než zjistil, že Grangerová vlastně žádný soukromý život nevede, leda tak s tou opelichanou kočkou, kterou si on pamatoval ještě z let, kdy učil v Bradavicích. Jemu stačily dva dny pozorování, aby v jejím chování vystopoval nějaké pravidelnosti.

"Na tom až tak nezáleží, jestli se s tím klukem vídá, nebo ne. Čím míň lidí z jeho minulosti kolem něj bude, tím líp. A ona půjde jako první," odmlčel se. "Navíc by se nám mohla hodit i pro jiné její… přednosti." Pár lidí kolem stolu se uchechtlo, ale vážnost jejich tváří se nevytratila, žádné odlehčení situace.

"Vem si k sobě Yaxleyho a sledujte ji 24 hodin denně, při první možné příležitosti zaútočte. Chci ji tu mít co nejdřív… a živou," nečekal na odpověď, natož námitky, jediným pohybem se zvedl od stolu a místnost opustil.

Jestli si, byť na chvíli, pomyslel, že mu pomůže krátké uniknutí z přítomnosti do vzpomínek, tak se šeredně spletl. Jeho starosti se jmény se ještě znásobily.

Grangerová… její schopnost se kdekoliv objevit a prosadit ho ohromovala a také mu posledních pár dní nedávala spát.

Stávala se jeho stínem, až skoro zapomněl, jak vypadá jeho vlastní. Ať se objevil kdekoliv, stín cizí, i když ne tak úplně, podoby jej následoval… a tak se rozhodl on následovat jeho vlastníka.

Od konce, jenž pro něj měl znamenat začátek, nebo se tak aspoň kouzelnický svět domníval, její jméno nezaslechl.

Naposled ji viděl opouštět mezi posledními soudní síň.

Pamatoval si její nerozhodnost, tím si ta vzpomínka zajistila delšího trvání, neboť si nevzpomínal, že by jí v jejích očích kdy tolik viděl… jak se zastavila a zadívala se na něj - snad se odvažovala udělat i pár kroků směrem k němu.

Čekal.

Chtěl jí něco říct, něco, co by si situace žádala, něco vzteklého, protože přesně tak se uvnitř cítil, ale nakonec nenašel ta správná slova, nebo je najít nechtěl, to je teď nepodstatné, jen dál čekal, co udělá.

Neudělala nic. Šla dál. Oba dva šli dál, každý jiným směrem, nemělo nejmenší smysl ty dvě cesty spojovat jediným krokem nebo slovem, nemělo smysl jí říkat ta slova, co navždy zůstala uvězněna na prahu rtů.

Nicméně podstatnější je, že se ty dva směry začínaly po letech i přes nerozhodnost a ztrátu slov křížit. Ona o té vzdálené křižovatce zatím neměla ponětí a tak tentokrát nemohl jen nečinně z povzdálí čekat, co udělá, jak se rozhodne. V pozadí ho děsila představa, že první krok je na něm, ačkoliv měl tu výhodu učinit tak nepozorován. Ale naléhavost celé té situace vše jen komplikovala.
Znovu nahnul sklenici, aby se dobral obsahu, jehož značně ubývalo.

Dvě jména čekala na rozhodnutí, co se s nimi stane.

Věděl, kam až může ve své snaze ovlivnit jejich osud zajít. Věděl? Nebo se začínal zaplétat to půdních pavučin, ze kterých myslel, že se jednou pro vždy osvobodil?

Samaritánství. Nepříslušelo to náhodou Nebelvíru?

Snažil se mu odtamtud někdo pomoct, při jeho zastírání, že to nepotřebuje?

Ty nerozhodné kroky…
Vztekle mrštil sklenicí do krbu, kde se zbytky alkoholu postaraly o vzplanutí pohasínajícího ohně.

Nenáviděl nevratná rozhodnutí.

Nenáviděl pátek.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama