"Budeme se stěhovat!"

27. října 2011 v 0:59 | Anet |  Sdílím s vámi...

"Co kdybychom se přestěhovali?" tak přesně tato věta mě před okamžikem dokázala zvednout ze židle, jako kdybych se posadila na vosí hnízdo.
Maminka se objevila přesně o půlnoci ve dveřích mého pokoje jako přízrak a zajistila mi tak téma dnešních snů a že se zajisté v posteli budu převalovat ze strany na stranu.


Ale jedno mi pak, zatímco jsem tuto otázku vydýchávala, v hlavě zůstalo a to: jak se nám během jednoho okamžiku před očima promítne vše, o co bychom přišli, co bychom ztratili a že toho po sedmnácti letech, i když nudného, života není málo.
Mně stačila vteřina, než jsem začala křičet, že to zkrátka nejde, že zde mám to a to.
První padlo jméno nejlepší kamarádky, bez které si už svůj život nedokážu představit, i když mám denně sto choutek ji uškrtit. Je součástí mého každodenního života a ta součástka nejde jen tak odstranit a doufat, že bez ní to bude nadále fungovat. Ta součástka je důležitá, pomáhá točit kolem života a zkuste si vyndat z auta motor, a pak mi dejte vědět, kam jste dojeli. Ani já jsem na začátku nevěřila lidem, kteří tvrdili, že přítel je pro ně vším, hned po rodině, ale život mě začal přesvědčovat, až mě přivedl na tu cestu, kde se to táhne ve dvou. A tak to táhnu, v ruku v ruce s přítelem a zatím za lano táhneme tak, že si nejbližší roky života bez sebe skutečně nedokážeme představit, i když tam vzadu v hlavě nám pokoutně hlásek šeptá, že jednou přijde ta chvíle, kdy se budeme muset rozloučit. Ale ne teď a tady.
Takže si píšu: "Bez boba nikam."
Za druhé jsem křičela, že "srovnávačky" nedělám.
Ne dobrovolně. Nejsem tak hloupá (ale jsem), abych si nedokázala spočítat dvě a dvě a nedošlo mi, že štěstí si na mě při odpočinku sedlo jen jednou a rozhodně se nemůžu spoléhat, že tu proletí podruhé. Zuby, nehty se držím na střední škole, kde vedu soukromý a utajovaný boj s matematikou a jen nerada bych přesouvala bojiště o kus dál a doufala, že i tam se mi bude dařit skore vyrovnávat.
Nemluvě o tom, že jsem tvor, jenž si tuze nerad zvyká na novoty a po šesti letech je rád, že si zamapatoval jména a příjemní všech spolužáků. A jak je má rád... to je tak nepopsatelná láska. A nejvíc je máte rádi, když stojíte před tabulí a nevíte - nejen že se vám nesmějí, ale oni ještě bojácně napovídají. A což teprve, když před hodinou zjistíte, že nemáte úkol a další kule vám v žákovské nepomůže, sice si za ní hodně koupíte, ale na zadek si pak nesednete.
Ne, mám ty lidičky ráda, mám ráda, když za nimi můžu o přestávce přijít a začít se bavit tam, kde jsme minule skončili, když se společně smějeme, i když společně píšeme taháky.
A co profesoři? Doteď si jich polovina při vyvolávání nevzpomene na mé jméno a já stále odhodlaně věřím, že se s tím do maturity poperou a já nezaslechnu: "Ta vysoká slečna v černé mikině."
Znám je, vím, co od nich po těch letech můžu čekat a co ne, co se stane, pokud...
Za třetí křičím "město".
Ano, přiznávám, i dnes po tolika letech mám problém provést turistu městem, natož při zastavení auta u mých rozklepaných nohou a otázce "prosím vás, jak se dostanu tam...?" si bleskurychle v hlavě vybavit mapu a všechny možné zkratky, načež je vygumuji a uvědomím si, že auto asi stěží pojede přes dětské hřiště.
Co jsem se nachodila se psem... a jak jsem nám na každičký den plánovala nové a nové trasy, aby se pes nenudil a mohl občůrávat nové a nové rohy a sloupy a jak on mi byl, vážení, vděční, víc jak ten turista.
Co jsme se jako děti po venku nadováděly a nazlobily, kde mi až všude nebyly, co bylo od rodičů zakázané, to na nás už zdálky blikalo nápisem "jen vstup".
S klukama fotbal na hřišti, s dvojčaty lezení po stromech a trhání nejlepších kaštanů, s Gábinkou běhání po děšti po poli a pak líčení, jak doma dostala za mokré botky plácačkou na mouchy, ježdění na kole, s kočárkem, v křoví budování bunkrů a ty tresty když jsem prozradila, kde se nechází, a co teprve hra na maminku a na tatínka, o přespolních doktorech nemluvě.
Z dítětě, co vám domů denně chodí roztrahané a s modřinami, městské neuděláte, ať se snažíte sebevíc. Ačkoliv i to se změnilo a já dnes jen s nostalgií vzpomínám a ptám se "kde to je?". Kde by... vyrostla jsem a mí malí kamarádi také. Dneska jim jako bunkry poslouží fabriky a hra na maminku a na tatínka už má dávno jiná pravidla. Vyrostli jsme a už to nevrátíme. Jedno je jisté... tehdy nám bylo dobře.
Křičím další a další položky seznamu "Nikam!" a pak si uvědomím, že stejně půjdu, třeba né teď a tam, ale jednou z toho hnízda vyletím, ještě nevím, který komín si zabydlím, ale poletím...
"Ale teď ještě ne, maminko. Ještě chvíli mě nech se držet tvé sukně a dovol mi poslouchat tvá slova, jak bude dobře a ponech mi tu jistotu, hlavně tu, mami, že se s Tebou se mi nic nestane, že se o mně vždycky postaráš. Zatím jsem jen malé pískle, co má strach z toho, co číhá tam v tom světě. Zatím mi to stačí pozorovat z povzdálí a hrát si "až budu jednou dospělá". Protože s Tebou, mami, je to jen sen, bez Tebe realita."

Já se nechci stěhovat.

(Co člověk dokáže sesmolit za 15 minut, po utrpění takového šoku... :))
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mary Depp Snape Mary Depp Snape | Web | 27. října 2011 v 18:41 | Reagovat

Chápu to,taky mám na každé místo mé panelové jungle něakou vzpomínku,stejně tak na lidi a stejně tak bych nebyla nadšena za stěhování..i když mi tu spoustu lidí a věcí nesedí.Kdybych se měla stěhovat,musela bych zvažovat co mě čeká n a novém místě.Pokud by přišla možnost,nevím..žít v londýně,nebo francii..možná bych řekla ano.Kdyby byla možnost,jít s paneláku do domku,kde bych mohla mít vysněného koně..řeknu ano.Protože věřím v jednu věc:Když se přestěhuješ,možná o hodně příjdeš,ale hodně toho i získáš.A časem zjistíš,že jsi rada za místo,na kterém žiješ.Protože prostě všechno má klady a zapory.A ještě jedna otázka:Stěhuješ se tedy,nebo ne ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama