Slohová práce a nebo překopávka?

15. září 2011 v 15:21 | Anet |  Sdílím s vámi...

Již jsem se zde v jednom z článků, konkrétně "Smrt jako smrt?", zmiňovala o mé návštěvě koncentračního tábora v Osvětimi a nechci to tu znovu rozvádět.
Ale asi týden po této akci jsem dostala od češtinářky za úkol napsat na toto téma slohovou práci, podloženou mými zážitky. A tak jsem si nedělního odpoledne k práci sedla a pokusila se ze sebe vypotit něco, co by splňovalo představy profesorky a zároveň zaujalo a oslovilo studenty na škole, jelikož mi bylo sděleno, že práce bude poté zveřejněna na internetových stránkách školy.
Dnes jsem se dozvěděla i to, že má práce spolu s kamarádčinou byla odeslána do redakcí dvou místních novin, což mě mile potěšilo. Za potěšením ovšem následovalo i zklamanání a to, když se profesorka jen tak mimochodem zmínila, že práci kvůli délce (1,5 strany ve Wordu) zkrátila a že je vlastně lepší, pokud to udělá ona, než samotní redaktoři.
Ač nerada, musela jsem uznat, že má pravdu a jak kamarádka po mém boku prohlásila - nemůžu mít noviny sama pro sebe (i když bych se tomu nebránila x)).
Teď, odpoledne, jsem zavítala na stránky školy a jaké bylo mé překvapení, když jsem i tam našla předělanou verzi celé slohové práce.
Je něco jiného přeci, pokud je nutné délku zkrátit do novin, ale netvrďte mi, že na internetu záleží na délce také. A kdyby jen šlo o delší obsah, ale po prostudování "překopávky" jsem zjistila, že si tam milá paní profesorka vymazala, co chtěla, ale i přidala.
Nejde mi teda na rozum, proč jsem po prací podepsaná já a nikoliv ona.
Tohle není má práce, za tímhle si nestojím.
Příště si rozmyslím svou ochotu při kývání na nabídku, zda sepíšu slohovou práci.

Pro posouzení přidávám mou originální slohovou práci a pod tím odkaz na internetové stránky školy, kde najdete překopávku.


Kurzor provokativně bliká na prázdné, bílé stránce a čeká, až se mé prsty odhodlají na klávesnici vyťukat písmenka, ve kterých by byl obsažen můj, vlastně náš, zážitek z exkurze v Osvětimi. Musím uznat, že to není nejlehčí úkol. Za školní docházku už pod mou rukou vzniklo několik slohových prací, ale tentokrát se po mně žádá, abych do pár vět doslova nacpala něco, co lze stěží vyjádřit slovy. Jak stručně a věcně poinformovat spolužáky a zároveň vystihnout to všechno, co jsem si z této jedinečné příležitosti odnesla? Ne, skutečně to není lehké, ale alespoň se o to pokusím.
Když mi pohled na informačním lístečku padl na čas odjezdu od budovy gymnázia, zapochybovala jsem, zda se sejdeme v plném počtu, ale nakonec jsme, napůl spící, o půl třetí ráno všichni vlezli do přistaveného autobusu a jali se pokračovat v přerušeném spánku.
Cesta až na menší komplikace, kdy se zjistilo, že cestovní kancelář řidičům do autobusu nezakoupila mýtnou krabičku a my jsme nuceni vymetat okresní silnice, probíhala v poklidném duchu a se zpožděním.
Na místo, tj. prvního koncentračního tábora, který byl v plánu, jsme dorazili okolo deváté hodiny, kde si nás dva polští průvodci - velice dobře mluvící česky, za což jim patří můj obdiv - rozdělili na skupiny. Já spolu s dalšími pětadvaceti studenty zapadla do skupiny č.2 s panem průvodcem, načež druhé skupině byla přidělena paní průvodkyně.
Součástí prohlídky byla i sluchátka pro každého, ze kterých jsme krásně slyšeli výklad průvodce, i když byl od nás vzdálen na několik metrů - takže se stávalo, že jsme měli přehled o vyprávění, i když pan průvodce byl už venku a my scházeli z druhého patra.
Jak nám bylo vysvětleno, vzhledem k tomu, že jsme se zúčastnili ranní prohlídky, všude kolem nás proudily davy turistů z rozličných zemí, ovšem nejčastěji jsme se potkávaly s japonskou skupinou.
O tom, kde se nacházíme, nás jen utvrdil nápis Arbeit macht frei (Prací ke svobodě) na bráně, jíž jsme procházeli a za níž už se nacházelo hned několik domů opatřených čísly. Do některých z nich jsme v patách průvodce a výkladu i zavítali. Pokud nepočítáme dobové fotografie na stěnách, zachycujících "obyvatele" tohoto místa v, pro nás, nepochopitelné situaci a exponáty, tak místnosti nijak zařízené nebyly.
Uvnitř se smělo fotografovat jen bez blesku a některé exponáty, jako zachované vlasy obětí koncentračního tábora, nesměly být zachyceny fotoaparáty vůbec. I tak jsme s kamarádkou už v autobuse řešily, zda je vhodné na takovém místě vytahovat z batohu fotoaparát.
Z dalších exponátů, kterým byla věnována vždy převážná část místnosti, protože nezůstalo u jednoho, můžu jmenovat popel, oblečení, boty… i kufry popsané jmény obětí, jelikož žily v domnění, že jedou do nového domova a proto si s sebou braly i to nejcennější, co měly, aby jim to posléze bylo na místě zabaveno.
Na chodbách jsme míjeli portréty. S lítostí jsem vždy pohlédla na datum, kdy dotyčný přišel na toto šílené místo a kdy zemřel. Ve většině případů ta doba nepřesahovala jeden rok a nikde nebylo zmíněno datum, že by se odsud dostal na svobodu.
Už při poslouchání výkladu průvodce, kdy nám líčil, jak byly lidé ihned při příchodu rozdělováni na dvě skupiny - práce schopní a na smrt jdoucí - a to je na základě toho, jak se kdo příslušnému esesákovi líbil, nám nebylo do smíchu. A to jsme, prosím, byli při vstupu požádáni, ať se nesmějeme.
Naše oči a uši nechtěly uvěřit, co se zde dělo. Případ, kdy se kněz obětoval pro jednoho vězně, jehož nakonec zachránil, ale sám při tom zemřel, byl jen nepatrným zlomkem.
Návštěvě sklepního vězení, kde jsme po nahlédnutí kukátkem spatřili tmavý prostor metr krát metr, i samotná plynová komora a podrobný popis, jak to v ní probíhalo, nám zajisté zůstanou v paměti vryty hodně dlouho.
Jako další bod nás čekal druhý koncentrační tábor, vzdálený asi čtvrt hodiny jízdy autobusem.
Zde jsem s kamarádkou měla možnost poznat i výklad paní průvodkyně, když jsme se nedopatřením přimíchaly k druhé skupině.
Ocitli jsme se na travnatém prostranství, okolo nás zachovaných asi šest dřevěných budov z minulých tří set.
Obrázek v encyklopedii, kde leží na dřevěných pryčnách podvyživení lidé, se zde pro mě stal živým obrázkem.
Znovu jsme vyslechli, v jakých podmínkách zde byli nuceni lidé mezi krysami a výkaly žít a umírat. Až jsme pohrouženi do vlastních myšlenek a čerstvých zážitků nasedli do autobusu, který nás odvezl do příjemnější části výletu - města Krakova.
Věřím, že si studenti z mé slohové práce udělají jen hrubou představu toho, co ti lidé zažívali za utrpení, jelikož ani my, kteří jsme měli tu možnost se exkurze zúčastnit, si to nedokážeme představit a to jsme viděli a vyslechli si neuvěřitelné věci.
Rozhodně bych návštěvu tohoto místa doporučila, i kdyby to mělo být jen pro uvědomění, jaké máme štěstí, že žijeme v dnešní době a abychom si toho vážili.
Já sama jsem po tomto zážitku šťastna, že nežiji mezi ostnatými dráty.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama