Sama? / Jednorázovka

9. srpna 2011 v 0:25 | Anet |  Povídky
Když přišla blíž, zjistila, že dveře jsou jako obvykle pootevřené.
Nikdy je nezavíral.
Ve zkratce to byl jeho způsob jak jí říct, že se před ní neuzavírá.
Objasnil jí to jen jednou před lety.
Zrovna odcházela z pracovny, otočila se, aby za sebou zavřela ony dveře, protože tam ještě zůstával a ona ho nechtěla rušit. Když v tom se ozval jeho hlas, že nechce, aby je zavírala. S rukou na klice se udiveně zeptala proč. On namísto toho vstal z křesla a došel k ní. Rukou jí zasunul pramínek vlasů, které jí spadaly do očí, zpátky za ucho a tiše řekl:
"Nepřeji si, abys v tomto domě musela klepat a ptát se, zda smíš jít dál. Chci, abys věděla, že zde máš přístup ke všemu… i ke mně."


Ano, i po tolika letech si přesně pamatovala, jak to řekl, a od té doby ani jeden z nich žádné dveře před sebou nezavřeli. Vlastně by jí to teď přišlo divné, kdyby se v domě se zavřenými dveřmi setkala - znamenalo by to, že se něco děje.
Potichu do nich strčila, aby mohla projít.
Zdálo se, že to nezaznamenal.
Seděl otočený zády u stolu, rukou si podpíral hlavu skloněnou nad papíry, ve druhé ruce svíral brk, aby občas připsal nějakou chytrou poznámku.
Usmála se.
Byly chvíle, kdy si uvědomila, že už by bez něj nemohla žít. Byl jí vším. Ačkoli se stávalo, že se za celý týden viděli jen u snídaně a každý řešil své vlastní problémy, věděla, že je tu pro ni, stejně tak jako ona pro něj. Večer se vraceli domů, do místa, které společně vytvořili. Navzájem si byli tím domovem. I když se zase věnovali své práci, stále tu byla ta jistota, pocit, že stačí udělat pár kroků a říct tomu druhému, že se mu stýská.
Samozřejmě, častokrát to byla právě ona, kdo tu vzdálenost mezi nimi zkrátil, stejně jako dnes večer.
Chyběl jí.
Byla si vědoma toho, že výzkum má přednost před jejími city. Nechtěla se chovat jako děcko a projevit sobeckost, ale zároveň jen nerada sledovala, jak se jí vzdaluje. Také nechtěla usínat sama v posteli a ráno se bát otevřít oči, protože tušila, že tam zase nebude.
Pomalu se k němu rozešla. Položila mu ruce na ramena.
Polekaně sebou škubl, ale neotočil se ani nic neřekl. Lehce si opřela bradu o svou ruku na jeho rameni, takže se teď dotýkali tvářemi. Ta jeho byla pokryta strništěm a trochu ji škrábala. Líbilo se jí to.
"Nepotřebujete pomoci, pane profesore?" zašeptala mu do ucha. Rozhodla se jej poškádlit a svá slova doplnila tlakem svých prstů na zátylku.
Cítila, jak se pod jejími dotyky uvolnil. Napětí těla povolilo.
Vklouzla mu rukama do vlasů.
Ani nestačila zaznamenat, že se najednou otočil a jeho pevné ruce si ji stáhly na klín. Překvapeně vydechla.
Jindy by snad dělala dotčenou, že si ji tak přivlastňuje, ale tentokrát si to užívala. Bylo to po hodně dlouhé době, kdy byli zase spolu.
Pozorně si prohlížela jeho obličej a rysy.
Pootevřené rty jakoby nesly náznak slov, které ale nepřekročily práh rtů. Jen ona měla tušení o jejich vášnivosti.
Pak nos… tvrdil, že je ošklivý a křivý. Nebyla to pravda. Patřil k jeho osobnosti.
A nakonec oči. Hluboké, černé jako noční obloha, na níž se blýskají hvězdy, avšak ty se dnes skrývaly za mraky.
"Jsi unavený," pronesla tiše, aniž se mu přestala dívat do očí.
Rty se zavlnily v nepatrném úsměvu zastírajícím únavu.
Zvedl volnou ruku a dvěma prsty jemně sjížděl po její tváři od levého spánku, až se zastavily na jejích teplých rtech.
"A ty Večernice."
Vtiskla mu do dlaně polibek.
"Jak jste pokročili?" zeptala se náhle a naklonila se nad papíry s jeho písmem.
Přestože netoužila po ničem jiném, než s ním strávit společnou noc v jedné posteli, nechtěla ho k tomu nutit.
Jasně viděla, že je skutečně unavený.
Svědčilo o tom, že si ani nevšiml, když do místnosti přišla.
Z pozice špeha si odnesl jako jednu z mnoha vlastností i postřeh, který mu sloužil i po porážce Voldemorta stejně dobře jako předtím.
Bezprostředně po konci bitvy se stávalo, že se v noci budil s nočními můrami a ona ho přistihla, jak sedí na posteli a hůlku svírá pevně v ruce.
Jednoho dne, mu dokonce do laboratoře nesla sklenku s pitím - jak bylo zvykem, nezaklepala a vešla - , když ji do prsou udeřilo odzbrojovací kouzlo, které ji odmrštilo proti stěně za ní, kde přistála mezi střepy.
Doteď přesně nevěděla, co se stalo, nebo co ho k tomu vedlo. Pravděpodobně se mu vrátila některá vzpomínka a on ji považoval za nepřítele.
Mnohokrát se jí za to omluvil a přísahal, že se to víckrát nestane, avšak ona si z toho incidentu odnesla ponaučení, že se zažitých zvyků už nikdy nezbaví a oba se s tím budou muset naučit žít.
Zdálo se, že i jej její změna téma udivila, ale nic neřekl. Namísto toho vzal jeden papír do ruky a podal jí ho.
Začetla se.
Vlastně celé minulé tři týdny, které jí okradly o jeho přítomnost, se týkaly toho, co právě držela v ruce. Jednalo se o lektvar*, jenž by potlačil příznaky doprovázející každou přeměnu člověka ve vlkodlaka během úplňku.
Všechno to dělal pro Remuse Lupina.
Jejich vzájemné vztahy se po válce dost změnily. Už si nešli po krku jako předtím.
Stalo se to poté, co byl Severus ze všech zločinů Starostolcem očištěn a uznán válečným hrdinou, což neustále popíral.
Na závěrečné schůzi členů řádu k nim Lupin přišel a veřejně se mu přede všemi omluvil za dávné křivdy.
Dalo by se říct, že se po tom všem stali dobrými přáteli.
Nebylo proto divu, když jednoho dne přišel Severus s tím, že se pokusí vynalézt lektvar, který by Remusovi pomohl zlepšit život.
Zpočátku se té myšlence nebránila. Dokonce to považovala za skvělý nápad. V té době byly zrovna letní prázdniny, takže Severus neučil a ona se bála, jak na něj ta nová situace, kdy není potřebný ve škole ani jako špeh, bude působit. Každý plán, jak ho zaměstnat, vítala s otevřenou náručí.
Omlouvalo ji, že tenkrát ještě netušila, kolik probdělých nocí, vyhazování studených večeří do koše a pohledů na prázdnou polovinu postele ji to bude stát.
"Takže to hodláš příští týden otestovat?" zeptala se, když konečně dočetla.
"Ano. Slíbil jsem Lupinovi, že tu bude moct během testování strávit pár nocí. Samozřejmě se bude muset zajistit bezpečnost."
"Hermiono?"
"Hm?" vrátila se zpátky ze své cesty v myšlenkách.
"Nevadí ti to?" tázavě pozvedl obočí.
"Ach, ne, vůbec ne. Ráda ho zase uvidím. Naposledy jsme spolu mluvili na vánočním večírku a vidíš, už je zase únor," věnovala mu úsměv.
Opřela se o stůl a stoupla si na nohy.
"Nepůjdeš spát?" smutně se na něj zadívala. Tušila, jakou odpověď uslyší, a také se nemýlila.
"Ne, ještě ne. Musím tohle dodělat."
"Dobře, dobrou noc," naklonila se a letmo jej políbila na tvář, načež se vydala do ložnice, aby opět rozestlala jen pro sebe.
Minuta. Minutu se radovala z toho, že ho bude mít zpátky. Že to období potkávání se u snídaní skončilo.
Rozprostřela své nezbedné kudrliny na polštář a otočila se na bok. Měsíční svit pronikající oknem odhaloval krutou pravdu - usínala sama.
Zbloudilá slza ukápla na polštář a další ji po chvíli následovaly. Zadržela vzlyk.
Nechtěla plakat. Prostě to nějak přišlo a ona už to nedokázala zastavit.
Chyběl jí.
Kde byly ty silácké řeči, že si oni dva rozumí beze slov, že před sebou nemají žádná tajemství?
Tak proč jí teď nerozuměl? Proč ona ztratila odvahu říct mu, co cítí?
Hodinové ručičky na nočním stolku ukazovaly půl druhé, když uslyšela kroky a následné tiché otevření dveří.
Nespala. Čekala na něj.
Chtěla po delší době mít alespoň ten pocit, že usíná se svým mužem.
"Miluju tě," zaznělo do ticha nečekané vyznání. Pravděpodobně si myslel, že už spí, protože jí své city často nahlas nevyznával.
Zavřela oči. Málem zapomněla, jak krásné to je slyšet… z jeho úst.
Po chvíli ucítila, jak ji pod přikrývkou jeho ruce objaly kolem pasu. Ani jeden z nich neměl tušení, že neposkytly útočiště jí, ale i stvořeníčku uvnitř. Človíčku, jenž je navěky spojí.



* Inspirovala mne povídka "Opatrovník" od Sevik99.
** Doporučuji si ke čtení pustit tuto skladbu, při které to celé vznikalo:
http://www.youtube.com/watch?v=naPgrhX6rIk
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama