"Nenávidím pátek" (1.část) / Nárok na Lásku

9. srpna 2011 v 0:21 | Anet |  Povídky
"Pane…," ozvalo se nesměle do ticha místnosti následováno pouhou ozvěnou.

Po obhlédnutí prostoru kolem sebe, což činilo okolo dvou metrů, jelikož více místní osvětlení nedovolovalo, spatřil v rohu místnosti pouze dřevěný věšák. Nic víc.


Veškeré zařízení spočívalo v již zmíněném dřevěném věšáku, jenž tam vždy stál jako stráž, prázdný, a z obrazů pána panství spolu s pohyblivými portréty předků. Ti hledíce mlčky ze svých rámů předstírali lhostejnost k okolí, příležitostně i spánek, avšak ve skutečnosti jim nic neuniklo. Byl si jist, že umístění portrétů v přijímacím pokoji ovlivnilo i to, že byly užitečným zdrojem informací, protože po příchodu do tohoto domu si člověk nemohl dovolit jediný pohyb, slovo…, aniž by to nezaznamenali.

Cítil se zde vězněm. Vězněm, co chodí do věznice dobrovolně.

A tak, protože si byl jist, že halucinacemi netrpí a věšák k němu nepromlouvá, sklonil tvář k zemi, aby zjistil, že jej sleduje pár očí velikosti středního kotlíku č. 10.

"Pane, smí vám Iris odnést kabát?" zeptala se domácí skřítka a vztáhla ručky nad hlavu, aby dosáhla aspoň k jeho kolenům.

Ač nerad, protože to nepatřilo k jeho oblíbeným činnostem, musel uznat, že se Luciusi Malfoyovi podařilo z domácích skřítků "vychovat" tvory, kteří se dokáží vyjadřovat spisovně a z dálky ovládají základy etikety. I když pochyboval, zda bylo nutné použít fyzického násilí, soudě podle ošklivé rány na skřítčině ruce - a zajisté nezůstalo u té jedné.

Jeho přítel - pokud tak lze nazývat člověka, se kterým se vlastně znáte od školních let, ale ve skutečnosti je přátelství pouze předstírané - pouhá snaha vytvořit si v jejich světě něco jako přítele, i přes to že jste nuceni si stále lhát do očí, protože není radno někomu věřit - jeho přítel se nikdy netajil tím, že skupinou, kam patří domácí skřítci a celkově všichni, kteří nepatří k nálepce čistokrevní kouzelníci, opovrhuje. Plán Pána zla zbavit se špíny v podobě "mudlovských šmejdů" dokázal v době, kdy oba dva ukončili poslední ročník v Bradavicích, oslovit mnoho tváří, i Luciusovu.

Toť jeho důvod, proč se přidat ke Smrtijedům. Každý z nich jej měl. Byly různé, v něčem se od sebe lišily, ale především dva z nich převládaly nad ostatními. Prvním z nich byla ona touha vyčistit jejich svět od těch, kteří se nemohli pyšnit rodokmenem bez zmínky nečisté krve. Nelze se divit - téměř všichni pocházeli ze Zmijozelu, což byla kolej plná studentů z rodin, jejichž rodová linie sahala několik set let zpátky a nikde žádná památka po plevelu ničícím předzahrádku, jež sloužila jako vizitka rodin.

On sám se k této skupině neřadil z rozličných důvodů. Jen nerad se touto kapitolou svého života zpětně zaobíral - vlastně se vůbec nepočítal k těm, kdož rádi přiživují vzpomínky - ale jeden z důvodů by mohl být, že i on měl otce mudlu. Nebyl hrdý ohledně dosti věcí, ale ty, které měly co do činění s otcem, by ze své hlavy, kdyby to šlo, nejraději úplně vymazal. Nestyděl se za to, kým jeho otec byl - prachsprostým mudlou. Jak se praví: Prach jsi a v prach se obrátíš, což se také stalo. Ne. Styděl se za to, jakým člověkem byl. Samozřejmě lze namítnout, že neměl důvod, proč se stydět a před kým. Kromě něj a matky jeho otce skoro nikdo neznal, ale on to cítil jinak. Tehdy byl ještě malý kluk, ale dost pozorný na to, aby si všiml, že jejich rodina nefunguje tak, jak by měla. Vlastně nefungovala vůbec a vlastně to ani nešlo nazvat rodinou. Jeho rodiče nebyli manžel a manželka, již si kdysi přísahali, že spolu budou v dobrém i zlém, byli to dva úplně odlišní lidé, kteří právě prožívali jen to zlé, a otázkou zůstávalo, jestli kdy prožívali něco dobrého. Častokrát se stával přihlížejícím svědkem toho, že otec na jeho matku vztáhl ruku, a on jako dítě nemohl nic dělat. Když se matky zastal, skončilo to pro oba ještě hůř.

Ta šílená bezmoc… I proto se pro něj stal nástup do Bradavic určitým vysvobozením, cestou ven z toho pekla, ačkoli si uvědomoval, že tam matku nechává napospas, a výčitky ho jako vlastní stín provází dodnes.

Možná, kdyby zůstal, tak by nemusela… Možná.

Každopádně Bradavice svou úlohu splnily dokonale - daly mu příležitost, kterou přivítal s otevřenou náručí. Bylo to místo, kde se setkal s magií nemající obdoby. Kam se hrabalo bezvýznamné mávání hůlkou v hodinách přeměňování nebo kouzelných formulí? V patnácti letech objevil v tajném zmijozelském spolku možnost, jak se naučit něco jiného, něco, v čem mohl vyniknout nad ostatními. Zjistil, že neexistuje jen bílá, celkem neškodná magie, nýbrž i její sestra. Právě studiu černé magie, které ho v určitém směru fascinovalo, se po zbývající léta naplno oddal. Snad to lze přičítat i Potterovi a spol. Byli mu v patách už od prvního ročníku a teď konečně měl možnost jim vše vrátit… i s úroky.

V této části úvah dospěl ke svému podstatnějšímu důvodu, než byl jeho zatracený otec.

K důvodu, proč se přidal k Voldemortovi on.

"Pane?" ozvalo se znovu pár centimetrů nad zemí. "Mm? Tady!" Pár pohyby se vysvobodil z kabátu a podal ho skřítce, která s ním bleskurychle zmizela v útrobách domu, jako by se snad bála, že si to na poslední chvíli rozmyslí, vytrhne jí ho z ruky a odejde.

Ano, měl chuť odejít. Přímo neskutečnou chuť. Ovšem v tomto pokušení mu bránil jeden docela podstatný detail - taky by to nemusel přežít. Moc dobře věděl, že Karkarov ani Nott si neodjeli na bezmála půlroční dovolenou, ledaže by si to oba dva představovali jako "trvalý" odpočinek bez zpáteční letenky.

Mimoděk si vybavil dávnou vzpomínku a nestálo za ní nic jiného než ta skřítka, která vše jen oživila.
Kdyby byl k sobě upřímný, přiznal by si, že se mu podobné vzpomínky v hlavě tvořily minimálně od minulého týdne, kdy mu byl odhalen jistý plán.

Stál v koutě a se skleničkou v ruce pozoroval dění okolo sebe. Všechna ta maškara mu přišla až komická, včetně nevkusně ozdobeného stromku, za kterým se zatím úspěšně schovával - dokonce ani Brumbál ho nepřišel obšťastnit svou přítomností nebo nedej Bože přimět, aby se připojil k ostatním. Stačilo, že ho sem vůbec donutil (pod pohrůžkou trvalého vyzdobení celého sklepení girlandami) jít a snášet přítomnost zavšiveného Blacka a vlkodlaka.
Nechápal je. Snad poprvé něco nechápal.

Nerozuměl, jak tam můžou stát a s úsměvem na tváři si přát Veselé Vánoce… jako by si nikdo z nich neuvědomoval, že za zdí zuří nelítostná válka a jejich šance dožít se veselých Vánoc je jako sázka v loterii. Ignorovali portréty odrážející ve světle plamenů tváře padlých v první bitvě, které visely kousek opodál? I když, proč se divil, i ty, ač nepohyblivé, se ze svých rámů usmívaly a v očích měly jiskřičky, jež zajisté nebyly způsobené jen ohněm.

Jeho smysly zaznamenaly, že cizí oči prokoukly jeho úkryt, a nemýlil se.

Za chvíli už si to k němu metla ta nesnesitelná šprtka Grangerová.

"Pane profesore, nezlobte se, že vás obtěžuji, ale neměl byste zájem koupit si odznak SPOŽÚSu? Je to…" spustila, než ji stačil rázným pohybem ruky umlčet. Vlastně to měl udělat už ve chvíli, kdy ve svém monologu dospěla k části "obtěžuji", s poznámkou, že ho skutečně obtěžuje!

"Slečno Grangerová, připadám vám snad jako dobročinný ústav?" věnoval jí jednu z jízlivých poznámek a povytáhl obočí v očekávání jistě zajímavé odpovědi. Té se ale nedočkal. Bohudík?

"Ne, pane," slyšel ji hlesnout, než se mu nabídl pohled na její zadní část těla i s vlasy vlajícími ve vzduchu na znamení razantního odchodu. A neunikla mu ani poznámka jejích dvou kumpánů ve znění "my ti to říkali".

Rozhodl se na to nereagovat - měl jich i tak za celý rok po krk, nemusel se rozčilovat ještě o Vánocích…

Vánocích?!?

Pro Merlina, věděl, že mu dnešní účast na tom pitomém večírku nedá nic dobrého, ale že by to došlo až tak daleko, že by začal slavit Vánoce?

Kopl do sebe poslední zbytky whisky a vydal se k odchodu připraven nechat za sebou i konsternovaného Brumbála.

Musel uznat (po kolikáté dnes už?), že měla odvahu.

Možná to znělo přehnaně. Ostatně nebyla jediný student, který za ním během studií přišel, že něco chce, a navíc musela vědět, jaké odpovědi se od něj dočká. Na druhou stranu si byl ale jist, že si za ta léta, co učil, vybudoval ve škole dosti odstrašující pověst (a byl na to hrdý), aby se mu 99 procent těch zabedněnců i části učitelského sboru vyhýbalo. Bohužel pro něj, ona patřila k jednoprocentnímu úkazu, který byl odhodlaný ho otravovat neustále. Byla odhodlaná ho svými poznámkami v hodině a dobrovolnými úkoly tvořícími rostoucí stoh na jeho pracovním stole doslova zavalit. A ano, byla odvážná, jelikož věděla, že mu brzy dojde trpělivost a ona za to ponese následky.

Každopádně pro její dobro doufal, že ji bude mít i teď, pět let po válce.

Vztekle si uvědomil, že pořád setrvává na stejném místě v hale a portréty na zdi již dávno přestaly předstírat spánek, nýbrž si jej zcela nestoudně prohlížejí. Věnoval jim jen pohled popisující, co si o nich myslí, a udělal rozhodující krok vpřed.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama