Hledám nouzový východ.

18. srpna 2011 v 1:38 | Anet |  Sdílím s vámi...

Hledám nouzový východ svého života.

Co si pod tou větou představit? Přiznám se, že ani já sama přesně netuším.


Nechci sem, na veřejné místo jako je blog, psát "story" vlastního života - jak jsem řekla, je to můj vlastní život a já necítím potřebu ho sdílet s půlkou národa. I když neříkám, že se v budoucnu nenajde ta správná osoba, které dovolím nahlédnout a spatřit část toho, co se skrývá pod tou tváří, kterou denně ukazuji na ulici, ale nikdo nemá sebemenší ponětí, co se děje za těma očima, ústy... a já jsem za to vlastně vděčná, protože by se někteří mohli i zaleknout.
Ani nechci, aby si sem někdo chodil číst myšlenky "psycho" holky, pro něž je to jen jméno autora článku se čtyřmi písmeny. Tečka.

Ale také občas pociťujete, že jste se svým momentálním životem nespokojeni? Někdo, a nemusí to být nutně věřící člověk, to může považovat za rouhání. Ano, jsem zdravá, mám co jíst, pít, mám co na sebe, vzdělávám se ve státní škole, dokonce můžu jezdit jednou za rok na dovolenou do zahraničí. Ale znamená to, že jsem šťastná? Měla bych být, ale nejsem. Co mi chybí? Tak například svoboda. Chybí mi ta možnost říct si vlastní názor, aniž by ho někdo neodsoudil a neprohlásil o mě, že jsem špatná. Aniž bych se tomu člověku podívala do očí a neviděla opovžení. A ono to bolí. Věřte mi. O to více, když jde o vlastní rodinu. O lidi, kteří by vás měli milovat, takového, jaký jste, se vším dobrým i špatným a vždy, za každé situace, za vámi stát a až budete padat, věděli byste, že nepadáte na tvrdou zem, ale do teplé náruče, která vám nedovolí pocítit to tvrdé dopadnutí.

Nebudu zde rozebírat mou povahu, mé uvažování, vše, čím ostatní tak opovrhují. To nelze pochopit ze slov, museli byste toho člověka poznat, alespoň částečně pochopit to, čím procházel a prochází, znát jeho život jako vlastní a pak teprve soudit.

A možná o tom napíšu knihu, jednou... až se dostanu z tohoto bodu do dalšího, kde budu konečně cítit tu volnost, svobodu a budu vědět, že mi nikdo nestojí za zády a nehlídá slova, co píšu.

A právě proto hledám nouzový východ.

Když se přeci v tunelu stane nehoda, auta do sebe narazí, na silnici začne kapat benzín a stačí malá jiskra a vznikne oheň. Co uděláte? Začnete hledat únikový východ. Nestojíte opodál a nesledujete tu tragédii, která se vás právě začala týkat a zatahovat vás do sebe jako možnou oběť, která bude započítána do počtu dalších obětí na titulcích novin. Pud sebezáchovy vám to nedovolí. I přesto, že jste jací jste, máte své chyby, nezačnete v tunelu rekapitulovat svůj život a nerozhodovat se, jestli si nezasloužíte tam zůstat a uhořet. V hlavě vám bliká výstražné světlo, že máte právo zachránit se. Běžíte a hledáte dveře. Ty dveře, co vám dovolí uniknout. Konečně je nacházíte, saháte po klice.... a otevírá se škvíra, která se mění postupně ve větší, dostatečně velkou, abyste jí prošli. Najednou vás ovane závan vzduchu, čerstvého, beze známky zplodin hořících aut. A vy tak dostáváte šanci, další, začít znovu, jinak. Jste svobodní.

Ale... ale co když jsou ty dveře zamčené? Panikaříte. Uvědomujete si, že nemáte na vybranou mezi tím, jestli zůstat a čekat, až vás oheň pohltí, nebo se rozeběhnout za záchranou. Jaké je to uvědomění? Ta šílená bezmoc, že?

Víte o tom, že ty dveře zvenku někdo drží? Že pokaždé, když zacloumáte klikou v naději, že povolí, někdo na druhé straně ji zase pevně chytí? Ptáte se proč?

Já nevím. Strašně ráda bych vám dala odpověď na otázku, ale já ji taky hledám, ale nevzdávám se a věřím, že se mi podaři ji nalézt, než uhořím. Nemůžu spoléhat na to, že stisk rukou povolí a pustí mě za svobodou. Důvěřovala jsem, už jsem to zkusila a vidíte, co má důvěra v tu osobu udělala? Chce mě zabít. Už si nemůžu dovolit ten luxus důvěřovat. Musím sama najít klíč a třeba otevře ty dveře a já poznám, jaké to je, když se vlasy zavlní ve vánku svobody.

Co mě donutilo napsat tak "nesmyslný" článek, celkem o ničem? Řekněme, že jedná ošklivá krvavá rána na mé ruce z dnešního odpoledne a ne, nezpůsobila jsem si ji já. Vnímavější z vás možná teď pochopí význam mých slov a co jsem chtěla říct.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mary Depp Snape Mary Depp Snape | E-mail | Web | 20. srpna 2011 v 18:37 | Reagovat

někdy  mám podobné pocity ze života,nebo by se dalo spíš říci,někdy nemám podobné pocity.A nemyslím si že by to byl článek o ničem,člověk se někdy potřebuje prostě jen vykecat..pulka mé autorské části blogu je jen o tom že se vykecávám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama