"Nebuď naivní..." (2.část) / Nárok na Lásku

6. června 2011 v 23:45 | Anet |  Povídky
"Kap… kap… kap…" za okny kanceláře na parapet neslyšně dopadaly kapky odpoledního deště, jenž se protáhl až do pozdních večerních hodin, jelikož hodiny na věži před chvílí odbily půl dvanácté večer. Ruch za okny pozvolna utichal, světla v lidských příbytcích zhasínala - pouze jedna svíce neúnavně plápolala dál a stejně vytrvale se i Mia snažila rozluštit písmo na dalším papíře, kterých jí za dnešní večer rukama prošlo nesčetně. Ovšem, že by se dostala s prací alespoň do půlky, si mohla nechat jen zdát.


Zdát… "uah," rukou potlačila zívnutí a promnula si slzavé oči, načež se obrátila na židli pro hrnek s kávou. Ne, ani přes doporučení pana Browna se jí nevzdala, v tuto chvíli jí vděčila za to, že ještě dokáže vnímat, ovšem i za to, kde tráví dnešní večer - sama v kanceláři ve snaze napravit škodu, co způsobila. Překvapeně se zarazila nad slovem "sama" - nechápala, proč ji to překvapuje. I kdyby dnešní večer trávila v pohodlí domova, společnost by jí nedělal nikdo jiný než kocour Křivonožka, pokud by i on nebyl na návštěvě u své známé paní Gingles, kočky nově přistěhovaných sousedů, jak se v posledních dnech stávalo pravidlem, a knížka.

Od doby, kdy opustila bradavickou školu - ach, pamatovala si to tak živě. Společně, ona a Harry s Ronem šli mlčky po pískové cestě směrem na nádraží, kde na ně čekal vlak, jenž je měl navždy odvézt pryč. Když se přiblížili k bráně ohraničující školní pozemky, naposledy se otočila, aby se jí naskytl stejný pohled jako před sedmi lety, kdy hrad, její domov po dobu studií, poprvé uviděla z lodičky plující po temném jezeře. Tehdy ještě netušila, kolik lidských životů bude stát jeho obrana jako symbol zachování čisté magie, která kolovala v krvi mladých kouzelníků, jejich rodičů, prarodičů a dalších. Naštěstí tenkrát dobro zvítězilo nad zlem.

I když, dost věcí se od té doby změnilo a dokázalo ovlivnit její život. Například její přátelství s oběma hochy… ač nerada, musela si přiznat, že vzalo za své.

Harry, ano Harry se změnil. Jakmile se veřejnost dozvěděla, jak to bylo s porážkou lorda Voldemorta, začaly titulní stránky veškerých kouzelnických novin plnit fotografie "slavného" Harryho Pottera, o rozhovory s vyvoleným se div nepopraly, a jak se dalo očekávat, z jejího přítele se stal člověk, co znenadání zanevřel na své přátele, kteří mu po řadu let byli oporou a stáli při jeho boku ochotni zemřít. Dnes si vystačili s přáním k narozeninám a svátkům a se zdvořilostní návštěvou jednou za rok, za což lze děkovat jedině Ginny. Manželka a matka tří dětí se rok co rok neúnavně snažila do nabitého kalendáře svého muže vmáčknout poznámku "návštěva u Hermiony G." a to i z důvodu, že se Hermiona stala kmotrou jejich tří ratolestí. Občas se sice společně s Ginny navštěvovaly. Ginny ji většinou potěšila svou přítomností o víkendu, kdy děti hlídali prarodiče, říci, co se stalo nového a vypít sklenku vína, nebo se zašla Mia podívat na děti k Potterům, ale nestávalo se, že by zmíněného pana Pottera zastihla doma. Práce vedoucího odboru bystrozorů ho poměrně dost zaměstnávala. Přestože válka dávno skončila, dodnes se někteří přívrženci lorda Voldemorta pohybovali na veřejnosti, nebo se skrývali neznámo kde, a tak bystrozorům zůstávala práce nadále. To byl Harry…

A Ron. Posmutněla. Obávala se, že zde nesla část viny ona sama. Jedna věta pronesená jejími ústy zanechala za jejich přátelstvím dlouhý šrám, který se táhne mezi nimi jako propast. Již nikdy se jim nepodařilo vrátit do starých zajetých kolejí. Potkají-li se na ulici, nemají si co říct. Mrzí ji to. Několikrát se snažila vrátit jejich přátelství ztracenou jiskru, ale vždy když se setkala se zdí, jež kolem sebe vybudoval, zjistila, že jiskra zůstala nenávratně ztracena někde v Bradavicích.
Zde výčet jejích přátel nejspíš končil. S dívkami si nikdy tolik nerozuměla, možná i proto, že všechen svůj čas trávila s chlapci. A pravda, o dobrodružství nebylo nouze.

Lze očekávat, že teď začne počítat milence… Jeden, dva, tři… Omyl! Nabídky ke společnosti jí sice nescházely. Několikrát již odmítla pozvánky na divadelní představení, či pozvánky do kina, i romantické večeře, ať už od kolegů z práce či jiných dvořitelů.

A důvod? Důvod byl prostý. Žádný z můžu, od nichž nabídky přicházely, s ní v životě nepromluvil více slov než pozdrav doplněný úsměvem, nebo mrknutím oka, což nejspíš považoval za gesto, po kterém se podlomí kolena každé kolemjdoucí ženě. Popravdě, co o ní ví cizí muž? Nic. Nezajímá se o to, co má ráda a naopak, co ji baví, co si přeje, její názory byly tabu. Naopak, nejvíce pozornosti poutaly její jisté tělesné partie. Představa romantické večeře v některé restauraci, kdy dotyčný sleduje její výstřih jako topící blížící se záchranný kruh a div po ní neskočí, zatímco ona se snaží říct, co si myslí o životních podmínkách domácích skřítků, je zkrátka nepředstavitelná. Jistěže ji potěší, pokud se líbí, ale netouží po tom, aby to bylo prioritou a zastínilo to okolní.

S úsměvem na rtech si vzpomněla na pana BORCE, výmysl dívek, převážně Parvati Patilové, během školních let, kdy se jednoho odpoledne nechala přemluvit k "dýchánku" a dozvěděla se, že existuje seznam vlastností, které by měl muž mít, pokud chtěl požádat o ruku jednu z jejích kamarádek. Ve zkratce to znamenalo; B-ohatý, O-dvážný, R-ozkošný, E-legantní a jak si Hermiona prosadila svou C-hudák. Ještě dodnes si živě pamatovala výraz dívek, když písmenu "c" přiřkla slovo "chudák". Jednu výhodu to však mělo - již víckrát si nemusela vymýšlet výmluvy, proč nemůže přijít na x-tý dýchánek, jelikož další pozvání neobdržela.

Ne, vskutku, nestála o muže s nálepkou BOREC na čele, a to nejen z důvodu, že by to byl chudák. Hermiona jen někde ve skrytu duše, které často přikazovala, aby se držela v ústraní a nedávala najevo svou existenci, věřila, že se jí podaří objevit milujícího muže, s nímž by se obklopila dětmi a dostala za úkol udržovat teplo domova. A jak známo, vždy dokázala vypracovat domácí úkoly na výbornou, jen ten muž chyběl.

Rozhodla se počkat, co budoucnost přinese.

"Ale no tak, přeci nevěříš tomu, že pohádky se dějí i ve skutečném životě," kárala se v duchu. "Copak čekáš, že na procházce lesem objevíš žabáka a při polibku se přemění v prince? I ty naivko! Při tvém štěstí bude zmíněný žabák určitě patřit Nevillovi Longbottomovi, který se pak sám v lese objeví, aby se tě zeptal, jestli si neviděla jeho žabáka."
Usmála se nad pochodem svých myšlenek. Občas se jí stávalo, že se od jedné myšlenky přesunula k druhé, třetí, až zapomněla, o čem vlastně uvažovala. Ráda pak pátrala, která myšlenka byla původní.

Jak se natahovala pro kávu a stále byla zabraná do toku vlastních myšlenek, zavadila přitom o starší výtisk novin ležící na okraji stolu, jenž rázem spadl na podlahu. Unaveně pro něj sáhla a odhodila ho zpátky na stůl jako podložku pro hrneček s kávou. Užuž se chystala kávu odložit od úst, když se v půlce pohybu zarazila. Zaujal jí článek pod perexem.

"Záhadné utopení na břehu Lochneského jezera," hlásal úvodní titulek. Se zájmem znovu uchopila noviny a začetla se.

"Na břehu Lochneského jezera ve Skotsku byl v úterních ranních hodinách nalezen mladý muž jménem Seamus Finnigan (23). Údajně se muž šel ráno vykoupat do jezera, když zmizel pod vodní hladinou a nalezla ho až za pár hodin jeho přítelkyně, jež se po něm sháněla. Pro pana Finnigana to však bylo pozdě a přivolaná první pomoc byla nucena konstatovat smrt. Policie se zatím k celé věci nevyjádřila. Místní obyvatelé se však na základě mužova zdraví domnívají, že za tím nevězí náhlá srdeční slabost, která zatím nebyla pitvou potvrzena, nýbrž stará historka s Lochneskou příšerou. Snažili jsme se kontaktovat rodinu oběti a zeptat se jí, jak se k věci staví, avšak ta nám sdělila, že se nehodlá vyjadřovat, dokud neproběhne ohledání oběti."

Hermiona zděšeně zalapala po dechu. Nejenže byl případ už sám o sobě skličující, navíc se jednalo o jednoho z jejích přátel ze školy. Seamuse Finnigana znala od prvního ročníku v Bradavicích a i po zakončení školy se s ním vídala na každoročních shledáních členů bývalého Fénixova řádu i mimo ně. A najednou se v novinách dočte o jeho úmrtí. Celý život měl před sebou, nedávno se mimoděk zmínil, že by spolu s přítelkyní chtěli založit rodinu. Nechápala to, jak se může tak mladému člověku zničehožnic zastavit srdce, zatímco si jde zaplavat do jezera? A ta stará povídačka o Lochneské příšeře… to snad nemyslí vážně. Nevěděla proč, ale něco se jí na tom celém případu nezdálo. Jen přijít na to, co.

Znovu se na židli protáhla a s chmurnými myšlenkami se vrátila k rozepsaným článkům s přáním, aby se ten večer ještě dostala domů a pár hodin se prospala.

V tu chvíli ještě netušila, že její přání nebude vyslyšeno, jako postel jí bude muset stačit tvrdý pracovní stůl a ráno přijde budíček v podobě kolegyně s otázkou: "Hermiono, ty už jsi 'zase' tady?"

'Ne, stále…'
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama