Smysl zivota

14. ledna 2014 v 16:55 | Anet |  Sdílím s vámi...
Cely svuj zivot jsem rikala, ze odsuzuji sebevrahy, lidi, kteri si dobrovolne vezmou svuj vlastni zivot, to nejcennejsi, co na celem svete maji. Do te chvile, nez se i v mem zivote objevila situace, ze jsem si prala, abych se nenarodila.
Ja jsem se narodila jako maly clovicek, ktereho si vytrucovala ma matka na mem otci. Prekvapive kvuli tomu, aby mel jeji zivot smysl. Ta osoba, ktera me ted vyhazuje z domu, protoze jsem ji nedala alimenty na jeji nekonecne dluhy, cigarety,…
Nemam domov, nemam rodinu, a pro lidi kolem me jsem jen zdroj neuveritelnych pribehu, co se deje, kdyz se za mnou zavrou dvere skoly.
Nikdy nepochopim, proc si lide jako mi rodice porizuji deti, kdyz jim pak znici celej zivot, a hlavne to detstvi, ktere je jedinou bezstarostnou casti cloveka.
Studuji posledni rok gymnazia, chybi mi posledni 4 mesice do kvetna, a pak planuji, ze odjedu do Velke Britanie zacit svuj zivot jeste jednou. Pocitam dny, v posledni dobe i hodiny, minuty. Ale kazdy den resim, kde budu spat.
Doma je schovane jidlo (kdyz nahodou nejake je), drogerie, k memu zdeseni i toaletni papir. Oblibena cinnost me matky je delat co nejvetsi hluk, prudke rany, necekane akce, balit mi veci, vypojovat elektrinu, vyhrozovat zalobami, aby mi ublizila jeste vic. Otec slibuje, ze zavola. A tak kazdy den sedim ve skole, nez ji zavrou, a cekam na hovor, ale nikdy nezavola.
Skola me poslala o dum dal, je ji jedno, ze jejich student se na ne obratil s prosbou a radu, co ma delat, i pres fakt, ze se tu snazim zustat jen kvuli skole.
Kazdy den jsem na socilanim odboru a snazime se vymyslet, kam bych mohla jit bydlet a hlavne - co bych dokazala zaplatit jen z alimentu. Jedine je jiste, ze o me situaci vi uz cely mestsky urad a ze drby se siri rychle. Kez by i ta pomoc. Ale zivot je jedna velka ironie.
A presto bych chtela zustat "doma".
Jsem mlada zdrava holka a presto premyslim nad svym zivotem, jaky ma vlastne smysl.
Naucilo me to jedno - ze dnesni doba je plna lidi, kterym jde jen o sebe a problemy jinych se jich netykaji. Jeden clovek me naucil, ze se mam spolehat jen sama na sebe a nikdy od nikoho nic nechtit. Zivot me naucil, ze nekdy se tomu neda vyhnout. A zbytek sveta, ze ne kazdy bezdomovec v parku si za to nemuze sam. Treba jsou tam lide jako ja. Nic spatneho neprovedli, jen se spatne narodili.
Nelituji se. To je cesta do pekel. Ale ani si nevzpominam, ze by "nejlepsi kamaradka" prisla a treba me jen objala, kdyz jsem to potrebovala. Neskutecne me boli otocena zada od jistych lidi. Nikdy bych si nerekla nikomu o penize, ale byly casy, kdy jsem cekala třeba jen mile slovo.
Je pet hodin odpoledne. Lide se vraci z prace, skoly,... domu. Zavrou za sebou dvere a v klidu veceri, divaji se na televizi...
A presto je na svete dost z nas, kteri bud domov vubec nemame, nebo jsme ve styku s domacim nasilim, a jinym problemy. Jsme v nemocnici, detskych domovech... A zivot nam ukazuje tu temnou stranku, o cem je. Lze jeste verit, ze vysvitne slunce? A i kdyby, navzdy tu zustane ta nezodpovezena otazka: PROC, PROC JA?
 

It made my day...

3. září 2013 v 10:46 | Anet |  Sdílím s vámi...
"It made my day," - tu větu jsem poprvé slyšela v jednom z dokumentů BBC The Route Masters: Running London's Roads a v překladu do češtiny znamená doslova "To udělalo můj den."
A dnes se já pokusím tímto článkem udělat váš den, ale předtím vás, čtenáře, musím s sebou vzít do londýnských ulic, kde se jeden za druhým prohání červené patrové autobusy, a především k jejich řidičům.
Londýn je zkrátka všechno, žije si svým vlastním životem, jehož tempo lze počítat i na zastávce dle frekvence jednotlivých čísel busů. A tam to všechno začíná...


2 druhy samoty

4. prosince 2012 v 16:06 | Anet |  Sdílím s vámi...

Jsou dva druhy samoty - samota chtěná a nechtěná.
 


Nikdy jsem si nemyslela, že (jen) muž má dobývat ženu, a tak jsem šla dobývat muže.

4. prosince 2012 v 16:01 | Anet |  Sdílím s vámi...

Je to nějaký ten pátek, co má společnost za to, že je to právě muž, který má dobývat ženu. A je to nějaký ten pátek, co si o tom myslím, že je to hloupost.
Je to stejné jako, když před někým řeknu, že za sebe nechci nechávat platit v podnicích, kde jsem s mužem (ve většině případů již výdělečně činným, zatím co já jsem studentka) a naopak jsem odhodlaná zaplatit jak za sebe, tak za oba dva.
Setkávám se s takovými názory, že jsem hloupá a že když mi to muž sám od sebe nabídne, mám to přijmout. Ale to bych to nebyla já, abych minimálně neprojevila snahu se o sebe postarat sama a to i s placením. A tak když chci, prosadím si svou vůli a při placení a otázce, jak chceme platit, pevně říkám "Zvlášť.".
A ano, možná (a zde je zapotřebí "možná" zdůraznit) muži dokáží lépe snášet případné odmítnutí, ale to přeci neznamená, že jim to přísluší. Je to čistě individuální záležitost. Mám kolem sebe jak typy mužů, co po ukončení vztahu jdou dál, a jiní se tím trápí dlouhou dobu.
Nemůžu říct, že já bych byla tak statečná a připravená na odmítnutí, ale zkrátka se nevzdávám. Jsem ta, kdo v hospodě vyndá peněženku a řekne: "Platím!" a ta, která v slzách řekne: "Já se nevzdám."
Také si myslím, že je mužká pevnost nedobytnější než ta ženská. Muži jsou totiž stvoření nesmírně tvrdhohlavá a ve většině případů neustupující, a vy, ženy, potřebujete velice důmyslné prostředky, abyste uspěly. Je to doslova a do písmene boj, který si žádá vše, často i lži, a ztrátu hrdosti, kterou buď umíme dobře zamaskovat, nebo ne.
Přiznejme si, že ještě nejsme na konci, ale obětí je tolik, že to chceme vzdát. Co teď?
"Platím!" Ano, v životě se totiž neplatí jen penězi. Platí se mnohem, mnohem víc, pokud od života chceme ty hodnoty, jako je právě láska.
Často věřím, že to zvládnu, a často to chci vzdát.
Zdá se to celé tak zbytečné, oběti pokládané na oltář jen s vítou, že to pomůže...
Ale já se nevzdávám, ať už čelím sebebeznadějnějším podmínkám, i když už nemám žádnou naději. Já totiž věřím. A dokavaď mám víru, vím, že nic není zbytečné.


Ready?!?

11. září 2012 v 21:48 | Anet |  Videa


Poslední spoj

11. září 2012 v 21:27 | Anet |  Vzpomínání na Anglii
Tímto mí přátelé mohou nahlédnout do jednoho mého zážitku z času stráveného v Londýně.


Ne, já ne...

22. července 2012 v 1:52 | Anet |  Sdílím s vámi...


Kdysi, když má nejlepší kamarádka, šla ven, na jednu nejmenovanou společenskou akci, dala jsem jí mimo jiné radu do života.
Řekla jsem jí:
"Víš, vždycky se může stát, že budeš litovat, že se to stalo. Ale, prosím tě, nikdy neudělej nic, za co by ses musela sama za sebe stydět."
A pokaždé, když jde do společnosti a já jí říkám: "Užij si to.", sama od sebe mi mou radu zopakuje. A já se jen usměju.

Také se v mém životě přihodilo to "něco". Přišla i chvíle, kdy jsem o tom vše zapochybovala, ale pak si vzpomněla na tu radu. Zeptala jsem se sama sebe: "Lituješ?" Ne, nelitovala jsem. Stalo se jen to, co se stát mělo a i když tam byly chvíle se slzami v očích, byly tam i chvíle, kdy jsem si přála zastavit čas.
A pak: "Stydíš se za sebe?"
Došla jsem před zrcadlo, podívala se na svou tvář a řekla: "Ne, nestydím. Nestydím se. Udělala jsem jen to, co jsem cítila, že udělat mám."

Přesto něčeho lituju. Že jsem tu radu nedala ještě jednomu člověku v mém životě. Potřeboval by ji více než má kamarádka.

There's...

27. května 2012 v 18:22 | Anet |  Obrázky...

A budeme měnit...

19. května 2012 v 16:53 | Anet |  Místní správa

Tak poslušně hlásím, že vzhled jsem po dlouhé době obměnila... Při hledání obrázků, které jsem chtěla použít, jsem narazila na plno vskutku krásných obrázků, ale všechny, které mě zaujaly, byly ve tmavých a smutných barvách, což jsem vzhledem k ročnímu období nechtěla. Však smutku už bylo dost a tak jsem vsadila na světlost a jak to dopadlo, můžete vidět. Ne, vím, že to není nejlepší. Navíc šlo pryč záhlaví a celkové rozvržení je také jiné, takže si s vámi budu zvykat na novou orientaci, dokud neřeknu "dost" a zase se bude měnit. :)
Jinak tímto se ofociálně vracím k blogu a snad i s články to půjde dobře, budu přispívat v rozumných intervalech s rozumnými tématy. :)

Zpátky doma.

19. května 2012 v 16:26 | Anet |  Sdílím s vámi...
Zkrátka, jen taková blbůstka, co mě napadla jedné noci při poslechu mp3. Tak snad se zalíbí. :)


Kam dál